Fytogeograficky zajímavé rostliny Rychlebských hor                         

 

Tady je upravený text článku, který mi vyšel v roce 2001 ve Zprávách České botanické společnosti.

Týká se především pěti nejzajímavějších druhů nalezených v letech 1995-2001 buď jako pro území nových,

nebo jako nálezy po více desetiletích.

Koho zajímá, jaké vzácné a ohrožené druhy cévnatých rostlin jsem v Rychlebských horách vlastně našel, ať se

podívá sem.

 

                              *****

 

Pět fytogeograficky zajímavých druhů Rychlebských hor

 

Radim  H é d l

 

Nomenklatura: Dostál (1989), Moravec et al. (2000).

 

 

Úvod

 

Flóra Rychlebských hor je poměrně chudá a celkově nepříliš zajímavá. Výčty cévnatých rostlin Vidnavského výběžku (větší část Rychlebských hor a jejich severní podhůří, náležející převážně ke Slezské nížině) uvádějí něco málo přes 1000 taxonů, včetně nepotvrzených historických údajů (Chrtek et al. 1959, Janáčková 1968, Sedláčková & Lustyk 1999). Avšak stejně jako v ostatních územích podobného rázu, i zde se vyskytuje několik druhů botanicky poněkud atraktivnějších. V posledních pěti letech jsem v Rychlebských horách našel zhruba padesát takových druhů. Nálezy jsou publikovány jako první soupis vzácných a zajímavých rostlin Rychlebských hor a jejich severního podhůří (Hédl 2001a). Z hlediska fytogeografického jsou nejzajímavější nálezy druhů Cardamine trifolia, Carex pilosa, Chamerion dodonaei, Isopyrum thalictroides a Polystichum braunii. Některé z nich jsou pro území úplně nové, někdy jde o ověření a doplnění již dříve známého výskytu, většinou nepotvrzeného už od předminulého století. Na závěr článku krátce komentuji několik v literatuře sice uváděných, v posledních desetiletích však nepotvrzených druhů.

Kromě řeřišnice trojlisté jde o prvky karpatského migrantu, šířícího se od západních Karpat podél podhůří Sudet směrem na západ. Podrobně tento jev studoval Hendrych (1987). Na našem území je tato migrace většinou méně výrazná než na severní, polské straně sudetského pásma, kde jsou lokality početnější a druhy se dostávají dál na západ (Zając & Zając 2001). Důvodem jsou nejspíš geomorfologické bariéry. Některé druhy se přesto dostávají sníženinami Českomoravského mezihoří do východních Čech a vzácně i dál na západ.

Jmenované druhy jsou významné i z hlediska ochrany přírody. Zatímco některé jsou v nejnovějším červeném seznamu flóry České republiky (Holub & Procházka 2000) hodnoceny jako silně ohrožené či ohrožené (Polystichum braunii – kategorie C2, Cardamine trifolia – C3), jiné se dlouhodobě chovají mírně expanzivně (Chamerion dodonaei – C4). Další sice nejsou vysloveně ohrožené, jejich výskyt však určitě zasluhuje pozornost (Carex pilosa – bez ohrožení, Isopyrum tralictroides – C4).

Rychlebské hory zde pojímám v jejich regionálně geografickém vymezení (Demek et al. 1987) – jednotka IVC-5. Fytogeograficky jde o části jednotek 73a – Rychlebská vrchovina, 74a – Vidnavsko-osoblažská pahorkatina a 96 – Králický Sněžník (Skalický1988). Plocha tohoto území je okolo 270 km2.

 

 

Cardamine trifolia

1998, revidováno 2001: V Jelením dole pod Kravím vrchem (806m), 400 m J od Šafářovy skály, u potoka Bílá voda, 5 km J od Bílé Vody. Nadm. v. 550–560 m. Několik set až tisíc jedinců. Herbářový doklad: soukromý herbář autora.

2000: Muflon (578m) 3,5 km JJZ od Bílé Vody, lesní prameniště 300 m Z od vrcholu, pod lesní cestou. Nadm. v. 500–510 m. Několik set jedinců. Dokumentováno fotografií. Fytocenologický snímek: DB Turboveg, č. 462613. 

 

Druh pro Rychlebské hory nový, v žádné literatuře dosud neuváděný. Dvě lokality jsem nalezl v nejsevernějším cípu Rychlebských hor, ve dvou údolích asi 700-800 m vzdušnou čarou k jihu od obce Bílá Voda. Řeřišnice trojlistá zde roste v přípotoční nebo prameništní vegetaci v bučinách. Obě populace jsou vitální a čítají několik tisíc jedinců. Vegetaci lesního prameniště (včetně stromového nadrostu) dokumentuje fytocenologický snímek 4 (Tab. 1).

Areál s těžištěm ve východoalpsko-illyrské oblasti vybíhá na sever obloukem lokalit roztroušených od Novohradských hor přes Českomoravskou vrchovinu do Poorličí (Šmarda 1938, Bartůňková 1973a), a dál do Kladska a nejjižnějšího Slezska (Zając & Zając 2001). Lokality v moravských a slovenských Karpatech je možné považovat za západní výběžky karpatské arely. Tato arela je však velmi omezená, s centrem na Oravě; na východ zasahuje nejdál na Spiš (Marhold 1987). Ohnisko karpatského výskytu je na malém území v Západních Tatrách (Kotańska 1967). Ve zbytku Karpat kromě toho existují dvě lokality v ukrajinských Poloninách. Dříve uváděné výskyty na území Rumunska jsou hodnoceny jako pochybné (Marhold 1987).

Nově objevené rychlebské lokality jsou tedy nejsevernějšími enklávami u nás. V širším regionálním kontextu přímo navazují na lokality na polské straně Králického Sněžníku, v Kladsku a Slezsku (Šmarda 1938, Zając & Zając 2001). Dvě nejbližší naleziště jsou vzdálena jen 5-10 km a uvádí je už Fiek (1881: 33) jako Ottmachau a Neise v tehdejším Prusku. Z Králického Sněžníku je známo pět lokalit (Szeląg 2000). Řeřišnice zde však v poslední době značně ustoupila vlivem antropogenních změn ekosystémů (Brej & Fabiszewski 1997). Staré bučiny s druhy Hordelymus europaeus a Cardamine trifolia se vlivem acidifikace přeměnily na acidofilní bučiny s dominantním druhem metličkou křivolakou (Fabiszewski & Brej 2000). Procesy okyselování a ruderalizace jsou na návětrné polské straně Sudet zřejmě ještě výraznější než u nás.

 

 

Carex pilosa

1999, revidováno 2000, 2001: Přední Jílovec 3 km JJV od Vápenné (mezi Lesní Čtvrtí a Pasekami), úpatí JV svahu. Nadm. v. 490 m. Dominanta podrostu bučiny. Fytocenologický snímek: DB Turboveg, č. 462600. 

1999, revidováno 2000, 2001: JV svah Klínce (900m), 1,5–1,8 km SV od Ramzovského sedla, do vzdál. 100 m po obou stranách železniční tratě. Nadm. v. 680–720 m. Převážně dominanta v podrostu bučiny. Dokumentováno fotografií. Fytocenologické snímky: DB Turboveg, č. 462593 a 462595. 

 

V Rychlebských horách jsem ostřici chlupatou znovuobjevil po více než 50 letech. V literatuře dosud neuváděné lokality se nacházejí v jižní části území. Jsou to Přední Jílovec u Vápenné a jihovýchodní svahy Klínce u Horní Lipové. Druhou lokalitu nalezl nezávisle také J. Chlápek (2001, nepublikováno). Populace oddělené horským hřbetem jsou od sebe vzdáleny vzdušnou čarou víc než 1 km. Ostřice chlupatá na obou místech převládá v podrostu bučiny, fyziognomicky i druhovým složením úplně odpovídající asociaci Carici pilosae-Fagetum (viz Moravec et al. 2000). Dokládají to fytocenologické snímky 1 a 3 (Tab. 1); snímek 2 ukazuje vyznívání ostřice v podrostu humózní kyčelnicové bučiny. Zajímavá je vazba na jižně exponované svahy a substrát s příměsí karbonátů, ačkoliv Mikyška (1967) pozoroval ve východních Čechách zvýšenou abundanci druhu na "degradovaných" (prosvětlených a okyselených) lesních stanovištích.

Ostřice chlupatá je druh s těžištěm areálu ve východní Evropě (Meusel et al. 1965), odkud vybíhá přes Karpaty až do alpské oblasti. Údaje o areálu druhu v České republice shrnula Kraváčková (1996). Převážná část našich lokalit spadá do Karpat a Vněkarpatských sníženin, rozšíření zasahuje i východní okraj Českého masívu. V oblasti Českomoravského mezihoří se ostřice chlupatá dostává do východního Polabí, několik lokalit je roztroušeno i jinde v Čechách, nejdál na západě v Doupovských horách (J. Vojta, osobní sdělení, 2001). Lokality v polském Slezsku představují výběžek hlavního polského rozšíření na jihovýchodě, v povodí Sanu (Zając & Zając 2001) – ostřice zasahuje až do severního podhůří Krkonoš. Podle historických údajů (Fiek 1881: 490) rostla ostřice chlupatá ve Slezsku na pahorcích s listnatými lesy v rovině a předhůří, v horách jen na jihovýchodě (Beskydy); s výjimkou nížiny podél Odry byla celkem hojně rozšířena. V Kladsku jsou však známy jen dvě lokality.

V Rychlebských horách byla ostřice chlupatá udávána zatím jen z okolí Lázní Jeseníku (Gräfenberg): jižní úbočí Sokolího vrchu (Nesselkoppe), Medvědí kameny (Bärensteinen), Jeseník (Freiwaldau) – viz Fiek (1881), Chrtek et al. (1959), Janáčková (1968). Tyto více než 50 let nepotvrzené lokality (naposledy Podpěra 1949) však už zřejmě neexistují. O dvou recentních nálezech v blízkém sousedství Rychlebských hor informují Sedláčková & Lustyk (1999) – Kobylá nad Vidnávkou v Žulovské pahorkatině, a J. Vicherek (osobní sdělení autorovi) – Zlatý Chlum u Jeseníku, 1997. V širším okolí Rychlebských hor se druh vyskytuje na několika lokalitách v Opavské pahorkatině a na jednom místě v Nízkém Jeseníku; literárních údajů je však odtud více (Duda 1992).

 

 

Chamerion dodonaei

1995: Hlavní komplex vytěžených vápencových lomů Z od Vápenné, v těsném sousedství obce. Nadm. v. 450–460 m. Středně velká populace.

1996: Žulové lomy na JV svahu Boží hory (525m) u Žulové, 300–400 m od vrcholu. Nadm. v. 470 m. Středně velká populace. Dokumentováno fotografií.

 

Dvě lokality jsem nalezl na rozhraní Rychlebských hor a Žulovské pahorkatiny, a na okraji samotné Žulovské pahorkatiny, tvořící severní podhůří Rychlebských hor. Jde o potvrzení výskytu druhu v území zhruba po 50 letech. V samotných Rychlebských horách nemá vrbka rozmarýnolistá recentně žádnou lokalitu.

Areál vrbky rozmarýnolisté zahrnuje pohoří západní a střední Evropy a Balkánu; disjunktivní areál pokračuje přes hory severního Turecka na Kavkaz (Meusel et al. 1965, Slavík 1986). Šíření směrem na západ je ve střední Evropě vázáno na horské oblouky Sudet a Karpat. Patrné je to zvlášť v Polsku, kde areál vrbky rozmarýnolisté dnes lemuje téměř celou jižní hranici státu (Zając 1996). Rozšíření má však jasnou severovýchodní hranici – druh v Polsku nezasahuje do východních Karpat. Historický výskyt ve Slezsku je dokumentován už z 19. století (Fiek 1981). Schube (1903: 226) uvádí asi 40 lokalit. Vrbka se vyskytovala na horním a středním toku Odry a jejích přítoků (Nysa Kłodzka, Moravice a Ostravice); nejdál na západ tehdy zasahovala do slezského Podkrkonoší. V českých zemích západní migraci podél Sudet a Karpat zdokumentoval Slavík (1986). Je patrné, že toto šíření je vlivem vrchovin mezi Čechami a Moravou poněkud pomalejší. Tak do českého Podkrkonoší se vrbka dostala až v sedmdesátých letech 20. století (Horák & Horák 1978), do středních Čech o něco dříve (Lepš & Prach 1981).

Poslední nález vrbky rozmarýnolisté v severním podhůří Rychlebských hor pochází z padesátých let minulého století (Chrtek et al. 1959). Ani předchozí údaje nejsou nijak četné (viz Janáčková 1968). Výskyt u Bílé Vody, tehdy Weißwasser (Schube 1903), vztahující se k Rychlebským horám, nebyl později potvrzen. Nečetné recentní lokality z Nízkého Jeseníku uvádějí Duda et al. (1999), přičemž staré údaje od východního okraje Hrubého Jeseníku zůstaly nepotvrzeny. Na západní hranici Hrubého Jeseníku se vrbka vyskytovala v roce 1992 v opuštěném mramorovém lomu u Branné (L. Bureš a R. Hédl, nepublikováno). V podhůří polské strany Králického Sněžníku se nachází pět lokalit (Szeląg 2000).

Šíření druhu je zjevně vázáno na dva typy stanovišť. Jsou to jednak přirozené štěrkové říční náplavy, jednak štěrkovité antropogenní substráty – obvykle v lomech a na výsypkách. V Karpatech, kde jsou štěrkové říční břehy, je většina lokalit vázána právě na ně (Váh, Bečva, Turiec, Orava, Poprad), a podél řek se druh přirozeně šíří (Slavík 1986, obr. 8, 9). Podobně je tomu s lokalitami v povodí Odry, odkud se vrbka patrně dostala podél Kladské Nisy i do podhůří Rychlebských hor. V Českém masívu jsou téměř všechna naleziště vázána na druhý typ stanovišť, přičemž příhodným typem substrátu jsou karbonátové horniny.

 

 

Isopyrum thalictroides

1999: Aluvium Suchého potoka (Obloučník) ve Ztraceném údolí, 800 m J od Vápenné, střední úsek potoka, u mostu 900 m od Lesní Čtvrtě (proti směru toku). Bohatá populace, spolu s dalšími druhy jarního aspektu.

 

Druh pro Rychlebské hory nový. Jedinou lokalitu jsem nalezl v dubnu 1999 v aluviu Suchého potoka ve Ztraceném údolí u Vápenné. Velká vzácnost zapalice žluťuchovité může být dána mimo jiné tím, že nadzemní části rostliny přetrvávají jen po krátkou dobu na jaře, čili některé lokality nemusely být zatím zaznamenány. Patrná je ekologická vazba na karbonátový podklad. Stejně jako niva Suchého potoka mají vápencové podloží i dvě nejbližší lokality, a to opuštěný lom u Branné a hájky poblíž lomu u Ondřejovic, L. Bureš a R. Hédl, 1992 ­– nepublikováno.

Celkový areál zapalice žluťuchovité souhrnně komentuje Kovanda (1963). Územím ČR probíhá severozápadní hranice tohoto areálu, pokračující dál přes Polsko do Litvy. V České republice představuje zapalice zástupce karpatského migrantu. Její rozšíření je velice podobné ostřici chlupaté (Hendrych 1987). Rovněž v Polsku je souvislý výskyt vázán na předhůří Karpat i Sudet, a na povodí Sanu – podobně jako je tomu u ostřice chlupaté. Zajímavý je relativně početný výskyt na Křivoklátsku, který podrobně popisují Mladý & Kolbek (1976).

Z nejbližšího okolí Rychlebských hor jsou jen dva historické údaje. Jeden od Červené Vody z konce minulého století, kde druh našel F. Vierhapper (Janáčková 1968), druhý od Vidnavy, který přináší Schube (1903). Podél Nysy Kłodzkiej a Odry byly vždy poměrně početné výskyty. Současný stav se zdá být téměř totožný (Zając & Zając 2001). Například v severním podhůří Králického Sněžníku existují nyní čtyři lokality (Szeląg 2000). Pátrání v podhůří Rychlebských hor by pravděpodobně vedlo k objevu dalších lokalit. Příhodnými stanovišti jsou jednak světlé háje svazu Carpinion, jednak lužní lesy svazu Alnion incanae, jak ve východních Čechách pozoroval Mikyška (1967).

 

 

Polystichum braunii

2000: Závěr Ztraceného údolí pod Oblým vrchem (755m) S od Horní Lipové, 250 m SSV od vrcholu, pod lesní cestou. Nadm. v. 680 m. Jeden exemplář v podrostu květnaté klenové bučiny. Fytocenologický snímek: DB Turboveg, č. 462552.

2000: V rozdvojení Ztraceného údolí pod Oblým vrchem (755m), 1050 m VSV od vrcholu. Nadm. v. 560 m. Jeden exemplář v podrostu květnaté bučiny. Fytocenologický snímek: DB Turboveg, č. 462385.

 

Kapradina Braunova je extrémně vzácný druh v celých Sudetech. V Rychlebských horách nebyla s jednou výjimkou nalezena téměř po 80 let. V roce 2000 jsem našel dvě lokality,  v závěru Ztraceného údolí u Vápenné, vždy jen jeden exemplář. Stanovištěm jsou humózní bukovo-klenové lesy, přímo na zemi či zetlelém dřevě. Tím se druh patrně liší od ostatních dvou našich a zároveň i rychlebských zástupců rodu, Polystichum aculeatum a P. lonchitis, které dávají v různé míře přednost skalám a sutím a které se nevyhýbají ani štěrbinám ve zdech.

Kapradina Braunova představuje další prvek karpatského migrantu. V Karpatech je poměrně běžná a vzácně sestupuje i hlouběji do nížin (na karbonátové substráty); kromě toho existuje zajímavý výskyt v Lublinské vysočině (Zając 1996). Náš nejbohatší výskyt je v Beskydech (Hendrych 1987). Naopak v Sudetech má druh jen velmi málo lokalit. Hendrych (1987, obr. 74) je z našeho území uvádí jen v Hrubém Jeseníku, Poorličí, Jizerských horách a Děčínské vrchovině. Po 130 letech potvrdil jednu ze dvou jizerskohorských lokalit Burda (1997). Na polské straně jsou v Kladsku historicky i recentně známy jen dvě lokality – jedna v Sovích horách a jedna v okolí Medvědí jeskyně na Králickém Sněžníku (Zając 1996, Szeląg 2000). Třetí polská lokalita je až na Lužické Nise (Zając & Zając 2001). Všechna tato místa jsou patrně identická s nalezišti, která uvádí už Schube (1903).

Přestože byla kapradina Braunova v Rychlebských horách a okolí i dříve velmi vzácná, v poslední době jejích lokalit patrně kritickým způsobem ubylo. Například kolem roku 1900 (Schube 1903) bylo v Hrubém Jeseníku známo osm lokalit (včetně Zámeckého vrchu, tehdy Schloßberge, u Zlatých Hor). Podobně Hendrych (1987) zde vypočítává devět historických výskytů. Dnes je druh v Chráněné krajinné oblasti Jeseníky veden jako nezvěstný (Bureš 1992, L. Bureš, osobní sdělení, 2001). V říjnu 2001 se mi však podařilo najít jednu rostlinu v údolí Jezerné, blízko dolní nádrže přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně (Hédl 2001b). V samotných Rychlebských horách byly v 19. století známy jen dvě lokality: Dolní Lipová – Niedere Lindewiese,  a Lázně Jeseník – Gräfenberg (Schube 1903, Janáčková 1968). Později nalezl Hruby (1923) další tři lokality. Žádný z těchto výskytů však nebyl od té doby potvrzen. Fytocenologický snímek s kapradinou Braunovou (pokryvnost r v Braun-Blanquetově stupnici) zapsal v roce 1969 J. Moravec (Moravec 1974: tab. 3, sn. 23) na Prosečném vrchu jižně od Vápenné.

Můžeme tedy shrnout: na naší straně východních Sudet jsou oproti 14 nebo 15 historickým lokalitám dnes známy pouhé tři. Polská naleziště jsou identická už přes 100 let, ačkoli přinejmenším sněžnická populace jasně slábne (Fabiszewski & Brej 2000). Zřejmou příčinou je, stejně jako u řeřišnice trojlisté mající podobné nároky na stanoviště, acidifikace ekosystémů. Vzhledem k tomu, že většina sudetských populací dnes čítá jen jeden nebo několik roztroušených jedinců (Králický Sněžník), je lokální vyhynutí druhu je možná jen otázkou času.

 

 

Některé druhy s pochybným výskytem

 

Carex pendula

Uvádí jen Hruby (1923) – ojediněle v Račím údolí. Asi záměna s jiným druhem, i když rozšíření této ostřice jinak zahrnuje celé Sudety (Hendrych 1987: obr. 41, Zając & Zając 2001).

 

Coeloglossum viride

Pouze Hruby (1923) – Špičák, možná už v Polsku (Janáčková 1968).

 

Epipogium aphyllum

Bartůňková (1973b) mapuje dvě lokality, pravděpodobně převzaté z literatury. Janáčková (1968) ve své flóře Rychlebských hor tento druh vůbec neuvádí.

 

Goodyera repens

Hruby (1923) – svah Špičáku u Červené Vody, Karpień (Polsko), v celých Rychlebských horách až k Landeku (Polsko) nezřídka (sec. Janáčková 1968). Druh nikdo další nezaznamenal.

 

Ranunculus cassubicus

Podle Janáčkové (1968) nalezen F. Vierhapperem u Mikulovic a Vidnavy, J. Hrubym v Zámeckém parku v Javorníku, J. Otrubou u Jeseníku a Vidnavy. Tyto lokality převzal i Hendrych (1987, obr. 24). Druh patří do apomiktického komplexu R. auricomus agg., v jehož rámci mohl být vlastní R. cassubicus spolehlivě odlišen jen některými autory (zřejmě F. Vierhapperem). Současné nálezy R. auricomus publikovali Sedláčková & Lustyk (1999), ze dvou míst u Vidnavy. Ty se zřejmě k taxonu R. cassubicus nevztahují.

 

Stachys alpina

Janáčková (1968) uvádí jen dvě lokality z literatury, Hrubyho Špičák a Fritzeho Lázně Jeseník. Tyto lokality zřejmě převzala Němečková (1973, obr. 42). Na polské straně Králického Sněžníku je jen jedno nepotvrzené naleziště (Szeląg 2000), naopak na české straně východních Sudet je druh relativně častý.

 

 

Poděkování

 

Za mimořádně pečlivé pročtení a korekci první verze textu vděčím Jiřímu Danihelkovi, za revizi manuskriptu pak třem anonymním recenzentům. Františku Krahulcovi děkuji za ochotné poskytnutí jinak obtížně dostupné polské literatury. Leo Burešovi, Petru Petříkovi a Jaroslavu Vojtovi děkuji za poskytnutí, případně zprostředkování některých informací.

 

 

Literatura

 

Bartůňková I. (1973a): Cardamine trifolia. – In: Hendrych R. [ed.], Phytokartogramme einiger Gebirgspflanzenarten der Tschechischen Sozialistischen Republik (ČSR), Acta Univ. Carol., Biol., 1971: 276.

Bartůňková I. (1973b): Epipogium aphyllum. – In: Hendrych R. [ed.], Phytokartogramme einiger Gebirgspflanzenarten der Tschechischen Sozialistischen Republik (ČSR), Acta Univ. Carol., Biol., 1971: 303.

Brej T. & Fabiszewski J. (1997): Zmiany antropogeniczne różnorodności roślinnej w masywie Śnieżnika. – Ann. Siles. 27: 63–73.

Burda J. (1997): Kapradina Braunova znovu objevena v Jizerských horách. – Jizerské a Lužické hory 2: 9.

Bureš L. (1992): Červený seznam cévnatých rostlin CHKO Jeseníky. 3. verze. – Ms., 7 pp. Depon. in: autor článku.

Dostál J. (1989): Nová květena ČSSR. – Academia, Praha.

Duda J. (1992): Karpatský geoelement v květeně Nízkého Jeseníku a přilehlých území. – Čas. Slez. Muz. Opava, ser. A, 41: 133–149.

Duda J., Opravil E. & Šula B. (1999): Zajímavé druhy v květeně Nízkého Jeseníku a přilehlých území - 9. – Čas. Slez. Muz. Opava, ser. A, 48: 153–164.

Fabiszewski J. & Brej T. (2000): Contemporary habitat and floristic changes in the Sudeten Mts. – Acta Soc. Bot. Polon. 69: 215 – 222.

Fiek E. (1881): Flora von Schlesien preussischen und österreichischen Antheils. Breslau.

Hédl R. (2001a): Vybrané vzácné a ohrožené rostliny Rychlebských hor a jejich severního podhůří. – Čas. Slez. Muz. Opava, ser. A., 50: 271–283.

Hédl R. (2001b): Závěrečná zpráva z mapování Natura 2000 a Smaragd. Mapa 14-24-18. – Ms., 7 pp. Depon in: AOPK ČR, Olomouc.

Hendrych R. (1987): Karpatische Migrationen und Florenbeziehungen in den Tschechischen Ländern der Tschechoslowakei. – Acta Univ. Carol., Biol., 1985: 105–250.

Holub J. & Procházka F. (2000): Red List of vascular plants of the Czech Republic – 2000. –Preslia 72: 187–230.

Horák J. & Horák J. ml. (1978): Výskyt vrbky rozmarýnolisté – Chamerion dodonaei (Vill.) Holub v Podkrkonoší. – Zpr. Čs. Bot. Společ. 13: 179–181.    

Hruby J. (1923): Die nördlichen Vorlagen des Glatzer Schneeberges und des Hohen und Niederen Gesenkes. – Beih. Bot. Cbl. 39: 399–435.  

Chrtek J., Žertová A. & Spudilová V. (1959): Příspěvek ke květeně Rychlebských hor. – Sborn. Slez. Stud. Úst. Opava, 30: 129–207.

Janáčková H. (1968): Květena Rychlebských hor. – Ms. [Diplomová práce; depon. in: Knihovna katedry botaniky PřF UK, Praha.] 

Kotańska M. (1967): Rozmieszczenie Cardamine trifolia L. w Karpatach polskich. – Fragm. Florist. Geobot. 13: 55–63.

Kovanda M. (1963): Isopyrum thalictroides L. v Čechách. – Preslia 35: 217–223.

Kraváčková M. (1996): Rozšíření Carex pilosa Scop. v České republice. – Ms. [Diplomová práce; depon. in: Knihovna katedry botaniky PřF MU, Brno.]

Lepš J. & Prach K. (1981): Dva zajímavé botanické nálezy na odvalech vápencových lomů v Českém krasu. – Zpr. Čs. Bot. Společ. 16: 129–130. 

Marhold K. (1987): Rod Cardamine L. na Slovensku. II. Rozšírenie druhu Cardamine trifolia L. – Zpr. Čs. Bot. Společ. 22: 1–10.

Meusel H., Jäger E. & Weinert E. (1965): Vergleichende Chorologie der Zentraleuropäischen Flora, Vol. 1. – Fischer, Jena.

Mikyška R. (1967): O rozšíření některých lesních a lemových druhů v severovýchodních Čechách. – Preslia 39: 178-197.

Mladý F. & Kolbek J. (1976): Chorologicko-fytocenologické otázky historie výskytu Isopyrum thalictroides na Křivoklátsku. – Preslia 48: 143–155.

Moravec J. (1974): Zusammensetzung und Verbreitung des Dentario enneaphylli-Fagetum in der Tschechoslowakei. – Folia Geobot. Phytotax. 9: 113–152.

Moravec J., Husová M., Chytrý M. & Neuhäuslová Z. (2000): Hygrofilní, mezofilní a xerofilní opadavé lesy. – In: Moravec J. [ed.]: Přehled vegetace České republiky, 2: 1–319, Academia, Praha.

Němečková L. (1973): Stachys alpina. – In: Hendrych R. [ed.], Phytokartogramme einiger Gebirgspflanzenarten der Tschechischen Sozialistischen Republik (ČSR), Acta Univ. Carol., Biol., 1971: 290.

Podpěra J. (1949): Jak proniká teplobytná květena do údolí jesenických a beskydských. – Přírod. Sborn. Ostrav. Kraje 10: 81–95.

Sedláčková M. & Lustyk P. (1999): Příspěvek ke květeně Vidnavského výběžku (SZ Slezsko). – Čas. Slez. Muz. Opava, ser. A, 48: 209–222.

Schube T. (1903) Die Verbreitung der Gefäßpflanzen in Schlesien preußischen und österreichischen Antheils. – Breslau.

Skalický V. (1988): Regionálně fytogeografické členění. – In: Hejný S. & Slavík B. [eds.], Květena České socialistické republiky 1: 103–121, Academia, Praha.

Slavík B. (1986): Epilobium dodonaei Vill. in der Tschechoslowakei. – Preslia 59: 307–338.

Szeląg Z. (2000): Rośliny naczyniowe masywu Śnieżnika i Gór Bialskich. – Fragm. Flor. Geobot. Polon., suppl. 3.

Šmarda J. (1938): Rozšíření řeřišnice třílisté (Cardamine trifolia L.) v Československu. – Čas. Nár. Mus., odd. přírod., 112: 245–251. 

Zając M. (1996): Mountain plants in the Polish lowlands. – Pol. Bot. Stud. 11: 1–92.

Zając A. & Zając M. (2001): Atlas rozmieszczenia roślin naczyniowych v Polsce (Distribution atlas of vascular plants in Poland). Pracownia Chorologii 
Komputerowej Instytutu Botaniki Uniwersytetu Jagiellońskiego, Kraków.