Výlet na Rujanu a přilehlé pobřeží Baltu <<< zpět
Ve dnech 20. až 24. května 2004 jsme s Radkem Motzkem konečně podnikli dlouho plánovaný (nebo spíš odkládaný) výlet na severoněmecké pobřeží Baltu, k našemu známému Martinu Seilsovi. Výchozím bodem byl Seilsův dům ve vesnici Borg, kousek od města Ribnitz-Damgarten.
Během tří dnů, kdy v Německu bohužel zrovna probíhalo volno v rámci Pfingsten (ačkoli praktikujících křesťanů je v kraji stejně málo jako u nás), jsme navštívili ostrov Rujanu, pobřeží okolo Ribnitz a hanzovní města Stalsund a Greifswald.
V celém severovýchodním Německu bylo v raném a ještě i vrcholném středověku husté slovanské osídlení, což se krásně ukazuje na místních názvech, které mají koncovku typicky -ow nebo -itz. Týká se to historických zemí Pomořany (která byla rozdělena na Vorpommern, dnes v Německu, a Hinterpommern, dnes v Polsku), Meklenbursko, Braniborsko a Sasko (zahrnující dnes i Lužice). Nejnápadnější je to na severovýchodě, v současné spolkové zemi Meklenburg-Vorpommern. Obě historické části dělila řeka Recknitz, která ústí do moře právě v Ribnitz-Damgarten. Obě části spojené obce dřív ležely každá v jiné zemi. Damgarten mimochodem pochází od dub a gard (vlastně grad = hrad, opevněné místo).
Rujana byla v podstatě hlavním cílem cesty. O dřívějším slovanském osídlení a středověkých dějinách Rujany se lze dočíst na pěkných webových stránkách www.rujana.net. My jsme jeli rovnou na mys Arkona, kde až do roku 1168 bylo v provozu kultiště hlavního slovanského boha Svantovíta Místo zničili v rámci pokřesťanšťování Dánové, dokonce pod vedením biskupa (asi z Roskilde), který "sotva dosáhl k bradě sochy boha svou válečnou sekerou, tak byla ta socha vysoká", jak jsme se dočetli na informační tabuli. Zprávu o tom všem nám zanechal dánský kronikář Saxo Grammaticus, hojně proto citovaný. Lze si o tom (kromě výše uvedených webových stránek) přečíst i v nedávno vydaných Třeštíkových Mýtech kmene Čechů, kde hlavní součást Svantovítova ritu autor uvádí do překvapivě širokých souvislostí. Vysoký křídový útes Arkony je dnes z větší části bohužel oderodován mořem (rychlostí 10-20 m za století), takže se toho moc nezachovalo. Jasný je jen vnější val kultiště. Místo má docela zajímavou atmosféru, danou ale spíš pozicí na vysokém útesu. Kromě toho jsme proběhli blízkou rybářskou vesničkou Vitt, dnes fungující jako turistická atrakce. Vše se mimochodem nachází na Wittowu, původně ostrově, dnes propojeném šíjí s Rujanou.
> obrázky z mysu Arkona <<< zpět
Pak jsme zamířili na druhou hlavní atrakci, křídové skály v národním parku Jasmund. Ty byly navštěvovány od 19. století německými romantiky, C. D. Friedrich se zde inspiroval k jednomu ze svých nejznámějších obrazů (se silně symbolickým obsahem, pochopitelně). Bylo tam lidí jak psů a neskutečně drahé parkování, procházka bučinami s příkrými vysokými valy slovanského hradu Herthaburgu byla skutečně krásná a inspirativní. Místy byla v lese rašelinná očka, podmáčené olšiny, miniaturní jezera... Na svazích bílých útesů pak suťové lesy složené z buků, klenů a mléčů, kuriózně vše na rozpadu křídy. Pohled na bučiny na pobřeží Baltu byl velice zajímavý. Nakonec jsme ještě navštívili Sassnitz (vlastně Sosnovec), ještě v 19.století malou rybářskou vesnici, která se na přelomu 19. a 20. století přeměnila v hojně navštěvované přímořské lázně. Lázeňské domy a vily mají velice podobný charakter jako všude jinde, třeba i u nás - projevuje se to hlavně na různých ornamentálních doplňcích, dřevěných verandách a podobně. Dnes je Sassnitz největším městem Rujany.
> obrázky z Jasmundu a Königsstuhlu <<< zpět
Další den jsme byli jen v okolí Ribnitz, nejprve ve skanzenu dokumentujícím místní historickou architekturu (hrázděnou) a zvyky, mj. těžbu rašeliny. Pak na zdejší rašeliniště nacházející se při pobřeží v lese mezi Ribnitz a Rostockem. Ribnitzer Moor bylo ale poměrně nezajímavé, i když to má být největší a nejzachovalejší zdejší rašeliniště. Těžko říct, co to bylo za typ, asi nějaké přechodové rašeliniště. Našim rašeliništím se ale nemůže rovnat, většinou jde totiž o (polo)kulturní les, asi zrašelinělý. Podél pobřeží byly po poslední katastrofální mořské bouři vybudovány poměrně mohutné pískové valy, osázené jakousi přímořskou trávou. Hned za nimi byl les, pěkně ošlehaný větrem od moře, který je silný a neustálý.
> obrázky z Ribnitzer Mooru <<< zpět
Třetí den jsme věnovali prohlídce poloostrova Fischland, který má dvě části: Darss a Zingst. Dřív to snad byly taky samostatné ostrovy, a kdyby se nebránilo erozivní činnosti moře, úzká šíje spojující Fischland s pevninou by už bylo přerušena. Erodovaný materiál je odnášen podél pobřeží, kde se na severu Darssu vyvíjí pomalu rostoucí mys. Fischland je drsně turistickou oblastí, všechny domy jsou vypiglované v "původním" stylu s nezbytnými doškovými (slaměnými) střechami, které se mi moc nelíbily. Ve městečku Wustrow jsme vylezli na ochoz věže kostela, odkud bylo vše dobře vidět. Pak jsme strávili nějakou tu hodinu na odlehlejším Zingstu, v místním lese Osterwaldu. Ten, navzdory tvrzením o jeho přirozenosti a dlouhodobé nedotčenosti, působil většinou dojmem mladých, ačkoli pomalu divočících kultur borovic a podobně. Místy byly ale pěkné kyselé bučiny s dubem, borem, břízou. Dál po poloostrově se už dalo jet jen na kole, jsou tam patrně pěkné přímořské louky a pastviny. Ovšem celý Zingst (kromě samotného stejnojmenného městečka) působí dost opuštěným dojmem, daným hlavně tím, že území bylo od třicátých let uzavřenou vojenskou oblastí, nejprve střelnicí Luftwaffe, poté, za studené války, tam byli nejspíš Rusáci.
> obrázky z pobřeží Fischlandu a z Osterwaldu na Zingstu <<< zpět
Nakonec jsme přespali ve Stralsundu u Martina Seilse, studenta místní Fachhochschule, obor pobaltská studia. Martin se pilně učí polsky, estonsky, litevsky, a kdoví co ještě. Z města jsme toho moc neviděli, na náměstí je sice impozantní radnice s okrasným gotickým štítem (vše z cihel), město na mě ale nijak zvlášť nezapůsobilo. Univerzitu tvoří převážně studené sklo-ocelo-betonové novostavby, kde jde do poslucháren vidět jak do akvárií. Inu, severoněmecká a vůbec severská "průhlednost", hraničící s pokrytectvím - něco je přece jen nutné skrýt (jinak by jsme ani nebyli lidi), a pak to v daném kontextu není nic jiného než právě pokrytectví.
Daleko lepší než Stralsund byl Greifswald, další hanzovní město. Byli jsme v centru ve dvou gotických kostelích, sv. Niklause a P. Marie. Jak si všiml Radek, oba kostely byly gotické jen podle architektonických doplňků, jako okenních oblouků, portálů a podobně. Hmota staveb byla jasně románská bazilika, mohutná jako nějaká pevnost. Jak ostatně píše Luther, "Ein feste Burg ist unser Gott". Uvnitř byla ale gotická žebrová klenba, je ale otázka, nakolik to bylo vše vylepšeno (či vlastně zrestaurováno) v 19. století. Hlavní duchovní atrakcí Greifswaldu je ovšem místní rodák Caspar David Friedrich.
Na zpáteční cestě (ostatně stejné jako tam) jsme jeli pořád po dálnici přes Braniborsko, kolem Berlína, přes Chotěbuz a po staré hitlerovské panelové dálnici táhnoucí se Slezskem, přes Lehnici do Vratislavi a dál. Pozoruhodný byl zejména dlouhý úsek od Chotěbuzi po Lehnici, kde není prakticky nic - jen jeden velký borový les, nehledě na to, že dálnice je v podstatě v původním předválečném stavu a pomalu už aspiruje na technickou památku. Bylo to skoro jako návrat do starých časů, těžko říct do jakých.
Až teprve potom, před Vratislaví, přichází "civilizovaná" krajina Slezska, která je nejhezčí právě kolem Nisy. Historická města Nisa, Hlucholazy a Pačkov (všemi jsme projížděli) jsou opravdu krásná historická města, Grodkov je ale dost poničený. Jakmile jsme přijeli domů k horám, úleva po té jednotvárné, v Německu až protivně spořádané nížině, byla značná.
