Jeďte cestovat – třeba do Malajsie

 

Radim Hédl, duben - květen 2004

 

Dneska cestují snad všichni, kdo nemají závazky typu malé dítě, akvárium s rybičkami nebo pevný pracovní úvazek, a mají to hlavní – totiž peníze neutracené za auto či něco podobně prakticky pomíjivého. Nemyslím teď ty čtrnáctidenní opalovačky u Jaderského moře, v lepším případě na Seychelách, tady člověk zpravidla nevyvíjí náročnější aktivitu než zabookování zájezdu a převod peněz na konto cestovky. Daleko zábavnější je totiž cestovat jen tak, na volno, s batohem na zádech, coby backpacker, s pasem a cestovními šeky (někdo už jen s kreditní kartou) v bederním pásu. Dokonce ani cíl, trasa a doba trvání cesty dnes nejsou příliš důležité, když přitom projedete polovinu světa. Cesta sama se stala cílem. Mně pro tentokrát stačila pouze Malajsie, spojité veličiny čas a peníze totiž hrály jistou roli.

    Češi jsou ve srovnání se zbytkem Evropy poměrně aktivní cestovatelé, s bývalými koloniálními národy jako jsou Angličané nebo Holanďané se však zdaleka nemůžeme srovnávat. V Anglii si prý dokonce píšete do životopisu určeného pro potenciálního zaměstnavatele, že jste si již svou roční cestu kolem světa odbyli, a pravděpodobně tedy nehrozí, že mu po pár měsících oznámíte, že odjíždíte a ať vám dá na tu cestu příspěvek. Trochu něco jako moderní obdoba středověkých tovaryšských cest, jen v celosvětovém rozpětí a taky o dost pohodlnější a bezpečnější. Kromě příslušníků zmíněných národů lze všude potkat Američany, s americkým pasem však ve většině světa dnes nelehko cestovat. Ovšem státní příslušníci tzv. třetích zemí jsou na tom daleko hůř kvůli vízům, nehledě na to, že si cestování z 99 % nemůžou dovolit finančně. Specifickou skupinu tvoří Izraelci, kteří na to sice mají, do muslimských zemí jako Malajsie se ale podívají leda nějakým úskokem (poloviční občanství jinde apod.).

    Lze tedy vyvodit, že my co malý, neznámý, vnitrozemský národ jsme k cestování dobře předurčeni (jen kdyby ta koruna ještě trochu posílila). Odpovědí na otázku, proč tolik cestujeme, může být kromě zvědavosti i potřeba konfrontace. Že nejsme světově významným národem, to si dobře uvědomujeme, ale podvědomě nám to zřejmě pořád vadí. Neustále se snažíme sledovat a téměř sami sebe přesvědčovat, v čem nad okolní „ubožáky“ vynikáme a jak nás vnímají naše „vzory“ (viz české časopisy nebo internet). Stejné to však patrně bude i u ostatních malých a středně velkých, v podstatě xenofobních národů, kterými je střední Evropa obydlena. Krystalickým produktem tohoto pocitu méněcennosti (čili vlastně nesmyslné potřeby vyniknout) je hokejová mánie, kterou zde komentovat by bylo únavné. Většina světa stejně hraje kriket a hlavně fotbal. Ptáte-li se, zda jsme snad přece jen nějakým výkonem či oborem činnosti známi i na druhém konci světa, je to – ano, je to skutečně fotbal. Jména našich fotbalistů všude znají z různých mistrovství a z působení dotyčných hvězd v předních evropských klubech. Fotbal nám opravdu dělá ve světě výbornou reklamu a být po mém, naše skvělé fotbalisty bych podporoval coby národní maskoty a vývozní artikl, zvláště když jedou na reprezentační utkání. Jména Poborského a Nedvěda dobře znají i v bornejské džungli. Jak to? Všude už přece mají satelitní přijímače a elektřinu ze solárních panelů nebo naftových generátorů. Ano, anglická Premier League je kromě McDonaldu a Coca-Coly předním globalizačním agens.

    Nebojte se tedy, že na zahraniční cestě narazíte na divokou a nebezpečnou přírodu, že na vás budou domorodci mířit oštěpy, že chytnete malárii nebo horečku dengue – takových míst aby v dnešním civilizovaném a globalizovaném světě pomalu pohledal. Samozřejmě, dá se jet do Iráku, pásma Ghazy, do Severní Koreje, na poloostrov Tajmyr. Většina světa se však skládá z mimořádně příjemných míst obývaných lidmi zpravidla přívětivějšími než je našinec zvyklý z každodenní zkušenosti, mimo hlavní turistická centra dokonce i pohostinnými. Strach z cestování je tedy neodůvodněný. Obecně platí, že čím blíž rovníku, tím je příjemněji, a tím méně zbytečných šatů, bot a módních doplňků člověk potřebuje. Na své nedávné dvouměsíční cestě po Malajsii jsem měl na zádech stejný batůžek se kterým chodím po Brně, v něm pár triček a kartáček na zuby, a vystačil jsem si s tím bohatě i v „nebezpečné“ tropické džungli.

    Toto je taky asi hlavní rozdíl mezi našimi severními končinami, kde závislost na věcech pomalu překračuje únosnou míru, a tropy. Tady věnujeme extrémní úsilí zabezpečování před nepřízní klimatu a počasí ve skoro všech sférách života. Stavíme obrovské drahé domy s trojvrstvými okny, skříně máme nacpané šaty určenými pro různé typy počasí, protopíme hrůzu peněz (obzvlášť ve veřejných budovách)… To všechno je v podmínkách, kde je po celý rok víceméně stejně a teploty nikdy neklesají pod 10–15 stupňů Celsia, úplně zbytečné a lidi mají čas věnovat se něčemu jinému, například zábavě. Tedy ne že by netoužili po materiálním luxusu, jen na něj prostě většinou nemají. Naopak tamní společensko-politické špičky bývají bohaté až extrémně a často své země a regiony de facto ovládají (i u nás známým příkladem je thajský premiér Shinawatra, opět díky zájmu o fotbal). To osvětluje i další pozoruhodný aspekt zemí chladného klimatu – výjimečnou pracovitost a snaživost severních národů. Na zimu je totiž potřeba se dopředu materiálně zabezpečit, jinak člověk zmrzne nebo umře hladem. Evropu a Ameriku překonávají v tomto snad jen Číňané, kteří jsou ještě daleko pracovitější a zatím s téměř nulovými nároky na dovolenou. V severní Číně ovšem v zimě taky pěkně mrzne...

    Největší kontrast mezi námi a tropy je patrný během tzv. „kulturního šoku“, kam bych zahrnul šok z cizího prostředí obecně, včetně přírody a krajiny. Tento šok nastává vždy při příletu tam či naopak zpět. Člověk pak vidí velice ostře, čím je která končina (zejména ta domácí) specifická a jevy, které jinak běžně nevnímá, mu připadnou pozoruhodné. Škoda, že ze mě tento šok z malajské cesty už vyprchal, toto vyprávění by bylo jinak o dost emotivnější. Můžu ale stále říci, ve kterých hlavních věcech se Česká republika se od Malajsie skutečně dramaticky liší. Především je to zmíněné klima, které činí naše kraje po půl roku mrtvými, zmrzlými, člověk jako by přijel ze skleníku rovnou do mrazničky, pokud přiletí domů v zimě. To velmi silně ovlivňuje náladu, chování a psychickou i fyzickou kondici lidí. Vždycky se divím, jak tady vůbec někdo může přežít zimu.

    Dalším bodem je příroda. Ta je u nás neuvěřitelně smutná, šedivá, nezajímavá, chudá, jednotvárná, její hodnota je v kontrastu s bujnou biodiverzitou přírody Malajsie, kde jsem teprve pochopil plný význam tohoto termínu, spíše estetická. U nás to není Příroda, ale něco na způsob opečovávané zahrádky kombinované s plantáží několika kulturních plodin. Tisíciletý vliv člověka je všudypřítomný a až zarážející. Mluvit například o potenciálně přirozené vegetaci, oblíbeném tématu botaniků, se mi teď jeví jako čiré spekulování, asi něco jako vymýšlet si různé scénáře dějin – prostě podobně nesmyslně. Po pravdě řečeno, historický vliv člověka je (v kontrastu s tropy) asi jediným skutečně zajímavým rysem naší přírody. Možná si myslíte, že přeháním, já to už s odstupem času taky nevidím tak zřetelně. Když jsem ale přiletěl krátce po prohlídce primárních tropických džunglí na Borneu, kde i coby studovaný botanik jsem pouze odhadoval možné čeledi těch tisíců rostlinných druhů, do té naší pouště, tento dojem byl neodbytný. Teď už chápu, proč můj zájem o naši přírodu měl vždy silný estetický podtext – a proč je tropická příroda tak strašně cenná.

    V Malajsii bych určitě doporučoval navštívit co nejvíc z jejich dokonale přístupných a pro turisty dobře vybavených národních parků. Největší a první z nich, Taman Negara (v malajštině to doslova znamená Národní park) představuje 4000 kilometrů čtverečních původního nížinného deštného pralesa, kde žijí tygři, sloni a nosorožci. Skvělé národní parky jsou ale hlavně na Borneu, kam spadá o něco víc než polovina území Malajské federace, jmenovitě státy Sarawak a Sabah. Většina přírody ani není nijak chráněna, takže skutečně akutně hrozí vykácení zbývajících, místy dosud rozlehlých džunglí. Jeden mohutný kmen cenného tvrdého dřeva lze prý zpeněžit i několika tisíci americkými dolary, tlak těžařských společností je tedy obrovský. Například v Sarawaku je těžba lesů pololegálně propojena s politikou, sarawacký premiér má údajně ekonomické zájmy prakticky ve všech lukrativních odvětvích, včetně turismu. Došlo to dokonce tak daleko, že proti zamýšlené těžbě protestovali v severovýchodním Sarawaku místní obyvatelé, původní etnika v dotčených oblastech žijící. Když se sarawacká vláda uchýlila k násilným výhružkám, některé místní kmeny oprávněně neváhaly použít po svou obranu staré dobré foukačky s jedem napuštěnými šipkami. Klíčovou osobou protestů byl přitom jistý Bruno Manser, Švýcar žijící několik let s polonomádským kmenem Penanů. Teď je státem hledanou osobou a hrozí mu trest smrti. Nabízí se srovnání s tím, co u nás dělali ekologičtí aktivisté na Šumavě – na Borneu však jde lidem zcela neromanticky o zachování lesa, na kterém jsou životně závislí. Berou si z něj většinu své potravy, bez lesa by neměli pitnou vodu ani stavební materiál. Vytěžit džungli je strašně jednoduché, trvá to jen velmi krátce. Po ní však nezbude nic a úplná obnova je téměř nereálná, právě kvůli obrovské biodiverzitě a jedinečnosti tropického pralesa.

    V jádru bornejských lesů jsem v okolí vesnice Bario navštívil zatím snad nejkrásnější místa, co jsem kdy viděl. Potkal jsem tam Kelabity, zatím snad nejpřívětivější lidi, co jsem kdy potkal. Jejich svět se během posledních pouhých padesáti let převrátil skoro úplně naruby, z pravěku do doby moderních technologií. Pořád chodí pracovat na rýžová pole jako jejich předkové, kteří ještě zcela před nedávnem mezi sebou válčili a z válek si odnášeli coby trofeje hlavy svých nepřátel – i když tento zvyk praktikovala hojně spíš jiná bornejská etnika než Kelabité. Ženy chodí denně do lesa sbírat divokou zeleninu, muži zas loví jeleny a další zvěř pobíhající po lesích. Přitom ale používají satelit a internet, jezdí v terénních autech a běžně létají letadlem. Do nejbližšího většího města se totiž jinak nedá rozumně dostat, mladá generace se tam konečně přesunula za prací a zábavou už pomalu celá. Kontrast technologií a životních stylů je velice zajímavé pozorovat, dojmy jsem měl však silně smíšené. Nejistá budoucnost je v Bariu přímo hmatatelná – jak uspokojit moderní potřeby a přitom si uchovat vlastní identitu? Asi to dopadne stejně jako všude jinde, pokrok a změna se prostě nedají zastavit. Zvlášť když máte kolem domova lukrativní přírodní zdroj.