Minja Konka, nejvýchodnější tibetská velehora

Radim Hédl, Petr Kuneš

 

Na okraji tibetského plató se tyčí do výšky přes 7 a půl tisíce metrů nad mořem poslední výspa východoasijských velehor, masív Minja Konka (běžněji používaný čínský název je Gongga Šan). Na západě se z tibetské náhorní planiny příkře zvedá bílá, sněhem a ledem pokrytá řada štítů, na východě prudce spadá do hluboce zaříznutých údolí řek pokračujících do hustě osídlené nížiny S’čchuánu. Na rozdíl od člověkem silně ovlivněných oblastí v blízkém okolí, toto pohoří se vyznačuje dosud jen málo dotčenou přírodou. Husté lesy a alpínská vegetace Minja Konka ostře kontrastují s vypásanými planinami Tibetu, stejně jako s krajinou Jinanu a S’čchuánu, zasaženou velkoplošnou půdní erozí. 

 

Kde najdeme horu Minja Konka

 

Minja Konka je s nadmořskou výškou dosahující 7556 m n. m. nejvyšším vrcholem horské oblasti Chengduan, tvořícího jihovýchodní část Tibeto-Himalájského plató. Patří do horského hřbetu Dašue Šan (Sněžné hory). 1,5 mil. km2 rozsáhlá Tibetská plošina se v průběhu třetihor a čtvrtohor rychle vyzdvihla do průměrných výšek čtyř až pěti tisíc m n. m. Kolize Indické a Eurasijské zemské desky měla za následek mimo jiné zajímavé uspořádání reliéfu na východě této oblasti. Z Tibetské plošiny tečou po několik set kilometrů souběžně veletoky Salween (tibetsky Ngulčhu) pokračující přes Barmu do Indického oceánu, Mekong (tib. Dzačhu, čín. Lancang ťiang), tekoucí přes jižní Jinan a Zadní Indii do Jihočínského moře, a Dlouhá řeka (Jang’c ťiang, tib. Dičhu), vinoucí se na východ celou Čínou. Vzdálenost mezi impozantně zahloubenými říčními koryty je místy jen 50 km. Čtvrtou řekou, oddělující Dašue od Tibetské plošiny a vlévající se do Jang’c, je Jalung. Masív Dašue zaujímá plochu okolo 20 tisíc km2. Alpínský stupeň, rozkládající se v nadmořských výškách od přibližně 5000 m, z toho tvoří asi 10%. Vrcholů vyšších než 6000 m n. m je zde 45. Samotná zaledněná skupina Minja Konka, obtékaná ze všech stran horskými řekami, má rozměry zhruba 50 ´ 20 km. 

V jihozápadní Číně (provincie Jinan a S‘čchuán) je dobře vyvinut klimaticko-vegetační gradient od tropických monzunových lesů přes subtropické bambusové háje až po suché náhorní planiny východního Tibetu, příliš vzdálené vlivu monzunů přinášejících vlhkost. To vše na vzdálenosti jen několika set km. Je to navíc jedna z oblastí s největší biodiverzitou na světě. Na Minja Konka lze přitom pozorovat střídání vegetačních pásem podél výškového gradientu. Ten má na východních svazích rozpětí téměř 6500 m (1600 – 7556). Vegetační pásma jsou zde vzhledem k vyšším srážkám umístěna o něco níž než na sušších západních svazích, které se zvedají od 3000 m n. m. Významným fenoménem je horské zalednění. Trvalý led a sníh pokrývá zhruba horních 1500 výškových metrů, avšak ledovec Hailuogou sestupuje až do nadmořské výšky okolo 3000 m, což je nejníže ve východní Asii. Ledovce zde stejně jako jinde ve světových velehorách viditelně ustupují, což je pravděpodobně důsledkem globálního oteplování.

 

Výšková zonace velehorské vegetace

 

Jak na východních, tak na západních svazích Minja Konka je dobře vyvinuto a dosud člověkem jen málo dotčeno šest hlavních vegetačních stupňů. Svahy mají odlišné klimatické podmínky – východní jsou vlhčí, s menšími teplotními extrémy, západní mají kontinentálnější charakter navazující chladné a suché tibetské planiny. Odlišnému klimatu odpovídají rozdíly výškových rozmezí a druhových složení vegetačních stupňů. Pouze na východním svahu nalezneme následující společenstva.

Od 1600 do 2000 m n. m. se rozkládá subtropický stálezelený listnatý les s dominantními dřevinami Lithocarpus cleistocarpus, Osmanthus yunnanensis, Quercus engleiana a Cyclobalanopsis oxyodon. Mezi čínskými zákony chráněné druhy patří strom Ceridiphyllum japonicum, Tetracentron sinense (dřevina z endemické čeledě Tetracentraceae, rozšířené od východního Himálaje do Číny), šácholan Magnolia dawsoniana a řada dalších rostlinných druhů. V nižších nadmořských výškách (pod 1600 m) je vegetace tvořena převážně křovinami,  řidčeji stromy. Mezi 2000 a 2400 m je vyvinuto přechodné pásmo ke smíšenému lesu, vyskytujícímu se v rozmezí  (2200–) 2400–2800 m. Společenstvu dominuje tsuga Tsuga chinensis a několika druhů javoru Acer a břízy Betula. Tento typ vegetace je specifický pro východ Tibetského plató a subtropickou horskou vegetaci jižní Číny. Je zde řada druhů rododendronů – např. Rhododendron pachytricum, Rh. argyrophyllum, Rh. asterochnaum, Rh. floribundum, včetně stromovitých azalek Azalea.

Patrně nejvýznačnějším vegetačním stupněm obou svahů je pásmo subalpínského jehličnatého lesa. Na východních svazích se rozkládá v nadm. v. 2800–3600 m, na západních je rozčleněno na dva typy – jedlovo-smrkový les (3000–4000 m) a tvrdolistý les (3700–4000) s duby a rododendrony, schopnými snášet chladné a suché klima. Samotný jedlovo–smrkový les představuje jeden z nejdůležitějších vegetačních typů v celé východotibetské oblasti. Druhová bohatost jedlí a smrků je neobvykle vysoká – 15 z 23 dominant zdejších lesů patří do těchto rodů. Nejdůležitějšími druhy dominující společenstvu na východních, humidnějších svazích jsou smrk Picea  brachytyla a jedle Abies fabri. Chladné západní svahy porůstají Picea balfouriana, P. likiangensis var. hertella, P. montigena, P. retroflexa a Abies squamata. Jižní oblast je zase charakterizována druhy  Picea likiangensis, Abies georgei a A. forrestii. Tyto dřeviny se podle podmínek sdružují do několika společenstev se specifickým vertikálním rozšířením. Tak na východním svahu tvoří horní hranici lesa jedlové porosty s Abies fabri (mezi 3000 a 3600 m n. m.), kdežto na západních svazích je to smrkový les s Picea balfouriana a P. likiangensis var. hertella (3800–4000 m).

Od 3600 m n. m. na východních svazích a od 4000 m na západních svazích začíná pásmo bezlesí. Až do 4200, resp. 4400 m, je tvořeno křovitými a travními formacemi, na které navazují alpínské trávníky, rozšířené do 4600–4700 m. Sporadická vegetace vysokohorské pouště pokračuje do 4900 m na východním svahu a 5100 m na západním svahu. Nad touto hranicí nalezneme už jen pásmo věčného ledu a sněhu.

 

Krajina a člověk

 

Krajina na pomezí Číny a Tibetu dnes kromě těchto oáz už zdaleka nemá okouzlující charakter „hor a vod“ jako tomu bylo ještě za časů posledních císařů. Člověk svým působením mění ráz krajiny původně porostlé hustými lesy a nezadržitelně tak způsobuje erozi půd a desertifikaci. Za poslední dvě dekády se zacházení člověka s prostředím v Tibetu a jižní Číně proměnilo v naprosté drancování lesních porostů. Relativně zachovalé ekosystémy se nyní ukazují už jen v takových rezervacích jako na Minja Konka.

Masivnější ovlivňování krajiny člověkem má v Číně již dlouhou tradici. Započalo hlavně expanzí lidské populace ve 2. st. před Kr. Zúrodňování půdy jakož i potřeba topiva způsobovaly odlesňování krajiny a s tím spojené ekologické problémy. Není proto divu, že se v čínských kronikách objevují zprávy o mohutných povodních na dolních tocích velkých řek způsobených právě odlesňováním ve vyšších polohách. Rostoucí lidská populace stále potřebovala více zemědělské půdy, které je ve vztahu k rozloze a počtu obyvatel relativně málo. Většinu krajiny totiž zabírají polopouště, pouště, hory či jinak neúrodná a k zemědělství nevhodná místa. Člověk začal zohledňovat důsledky svého působení, což vedlo k využívání přírodních zdrojů s největší možnou efektivností. Příkladem může být maximální využití orné plochy formou terasovitých políček, zabraňujících též erozi půdy, jež můžeme spatřit právě v podhorských oblastech Minja Konka. Během tisíciletí se tak vyvinula fungující kulturní krajina.

Na těchto místech můžeme též pozorovat setkání dvou původních kultur – kočovnické a usedlé zemědělské (přehodil bych pořadí, vzhledem k následujícímu textu), s různým managementem krajiny. Přímo na západ od Minja Konka se zvedají rozlehlé planiny východního Tibetu s rozsáhlými horskými pastvinami a stepmi. Ohromná rozlehlost zdejšího prostoru a zdánlivá nepřítomnost člověka by nás mohly utvrzovat v tom, že jde o původní bezlesé ekosystémy.  Bližší pohled však odhalí opak. Na chráněných místech odlehlejších údolí či svahů, mnohdy i mnohem výše než  jsou okolní planiny, najdeme rozsáhlé lesní porosty, většinou složené z modřínů, jedlí nebo smrků. Lidé postupně zužitkovali dřevo zdejších lesů, které se ve výšce nad 3000 m jen stěží obnovují. Pak i extenzivní pastva zvířat (jaků, dzo a ovcí) zapříčiňuje trvalé udržování bezlesí. Naproti tomu usedlý způsob života převažoval v nižších, humidnějších polohách na východě. Zde na stepi a pastviny navazují plochy ječmenných polí a v údolích již zmíněná terasovitá políčka s rýží.

Stav životního prostředí na začátku 3.tisíciletí je neutěšující. Cílené dobývání dřeva vyústilo v téměř úplnou deforestaci v oblastech dostupných pro těžkou techniku (Tsering T. 1992). V odlehlých částech Tibetu, S’čchuánu a Jinanu je jen otázkou času, kdy tam budou postaveny cesty. Na náhorních planinách dochází k desertifikaci, na svazích zařízlých údolí řek pak k půdní erozi. Řeky tekoucí směrem k JV přes Jinan odnášejí tuny zeminy v červeně zbarvených vodách. Typickým příkladem je Mekong (čín. Langcang ťiang), který drží v odnosu materiálu a živin jedno z prvních míst na světě. Okolo 10% plochy celé provincie Jinan (zhruba 30 tisíc km2) je považováno za silně erodovanou. Nemluvě o ohromném, snadno zranitelném druhovém bohatství místních lesů. Řešení by spočívalo v postupném zastavení komerční těžby dřeva a cíleném vysazování vhodných dřevin. Cennou biodiverzitu tímto však uchránit nelze a otázkou je, zda-li není již pozdě.