Pokus o "esej"

---------------

(prosím potenciální čtenáře o maximální shovívavost - rovnou jsem to ve vlaku napsal

a ani tu slátaninu po sobě nezkontroloval)

S měsíčním odstupem se věci jeví jinak, co se zdálo v Číně fádní a samozřejmé,
vypadá teď ve vzpomínkách exoticky nezvyklé. A stejně tak člověk vpluje zpět do
domácího prostředí a už mu nepřijde nudné a ubíjející (viz různé administrativně-
byrokratické radovánky na pracovišti). Podobně evropská spořádanost a uklizenost,
a to nejen ve městech a na vesnicích, ale taky v přírodě, se skoro beze zbytku opět
jeví jako domov. Hlavně aby pořádně začalo jaro a bující listí vneslo trochu pestrosti
do té pořád ještě zimní hnědo-šedi.
Některé postřehy, kdoví jestli blízké pravdě nebo spíš subjektivní, vyvolané během
různých předvádění fotografií a dotazů na to, co jsem v Číně vlastně viděl, začínají
mizet, tak jsem se rozhodl je zapsat. Kdoví, jestli to k něčemu vůbec je.
Česká (a obecně středoevropská) mentalita a vnímání jednotlivých lidí je dost silně
konzervativní, tak trochu xenofobní (v tom lepším i horším smyslu). I vzdělaní lidé
s rozhledem samozřejmě nemůžou z běžné zkušenosti dohlédnout dál než za hranice běžné
denní rutiny, z práce domů a naopak, zpestřeno o dovolené výletem do Alp nebo k moři.
Proto a na základě jakési mlhavé představy o tom, co je to Čína a Číňané, si normální
Čech zpravidla myslí, že je to jen otázka času, kdy nás pomalu zaplaví čínské hordy
a jejich výrobky. To druhé se už děje (viděno okem spotřebitele), to první na sebe
nenechá dlouho čekat, a bílá evropská rasa při své chabé porodnosti tak prakticky
nemá šanci. Bude to za dvacet, padesát nebo za sto let? Tak asi uvažuje nejméně každý
druhý člověk. A Čína je, viděno skrze média, totalitární stát utlačující své obyvatele.
Při pohledu z Číny (nebo takhle relativně krátce po návratu z ní) se situace jeví
jinak. Ona by se mohla jevit vlastně i stejně jako právě popsáno, záleží na míře
pesimismu/optimismu daného jedince, také na míře sympatií vůči asiatům a příchylnosti
k jejich kultuře a stylu. Já jsem rozhodně optimista a asiati jsou mi sympatičtí,
takže zřejmě ani následující úvahu nelze brát jako objektivní svědectví.
Takže: převálcují nás Číňani? Myslím, že fyzicky, kontrastně a nějak násilně těžko,
to lze téměř vyloučit (i když válka se vyloučit nedá nikdy, ale uvažujme mírové
podmínky). Číňani totiž už dávno nejsou, co byli ještě před sto lety, kulturně a
technologicky přejímají z Euroamerické civilizace co se dá. Oblečení už za to naše
vyměnili úplně, nosí to samé co my. Podobně je to s bydlením, dopravou a vůbec
infrastukturou - spíš se dá mluvit o kopírování západu než zřetelných rozdílech,
aspoň na první pohled. Něco jiného je "malý" každodenní život, tam se zvyky udržují
s největší odolností a setrvačností. Typicky jídlo, ovšem nedokážu posoudit, jak
jedli poslední císař, předseda Mao a dnešní prezident, jestli se to nějak liší.
Přejímání západních vzorů a způsobů chování vedoucích k dosažení blahobytu (v Číně
se paradoxně nejvíc plýtvá jídlem, konkrétně v restauracích, doma pravděpodobně ne)
je pragmatické a jen málo sentimentální čínské mentalitě takřka vlastní a to je
první důvod, proč je čínská invaze jen těžko představitelná - bude to totiž pomalá
fúze, pokud tedy nastane. Druhý důležitý vliv, který Číňany oddálil od vlastní
minulosti a usnadnil tak přejímání cizího (tj. západního), byl komunismus. Mezi lety
1949 a 1976, zejména pak za tzv. Kulturní revoluce v letech 1966-1976, se komunistům
podařilo téměř vykořenit staré zvyky a nahradit je beztřídní, unifikovanou a v podstatě
bezbarvou společností. To je ovšem nepřirozené, takže staré obyčeje (například v
oblasti dnes politicky alespoň tolerovaného náboženství) se zase vracejí. Často je
za tím ale byznys, co jiného (staví se staře vypadající ulice, brány, vymýšlejí se
dokonce vědecky posvěcené bajky o pradávné historii míst, jen aby se přilákali turisté,
pochopitelně hlavně čínští). Stručně řečeno, Čína je daleko méně sentimentální k
vlastním kořenům než je tomu v Evropě. Jedna z věcí, která se tvrdošíjně drží, je
samozřejmě jazyk a písmo. Nutno poznamenat, že čínština je asi podobně homogenní jako
slovanské jazyky, existuje zde regionální různorodost. Známá je rozdílnost oficiální
mandarinštiny (jazyk severu, okolí Pekingu) a jižní kantonštiny (jazyk jihu, Kantonu a
také Hongkongu). Bez psaní si dva lidé prostě neporozumí, i když stát šíří mandarinštinu
jako jediný oficiální jazyk země. Čína je svrchu silně centralizovaná země -aby ne,
jinak by se brzy rozpadla, což je zřejmě noční můra nejen Komunistické strany Číny.
Za komunismu byly snahy zavést pinyin, formu zápisu jazyka pomocí latinky (tedy nikoli
tradičními znaky, kterých je mnoho tisíc a obtížně se učí). To se v Číně nepodařilo,
narozdíl třeba od Vietnamu nebo Mongolska (kde se zavedl pinyin a azbuce). Mimo
Tajwan a Hongkong se ale podařilo zavést zjednodušené písmo, několik tisíc znaků
bylo zjednodušeno a používá se tak dodnes. Paralelně se ovšem používá, i když daleko
méně a spíš z prestižních důvodů, jako nápisy na obchodech apod., i stará forma znaků.
Aspoň tady se tradice nejen udržela, ale i vrací.
Bude čínština vedle angličtiny dominantním jazykem budoucnosti, rozšíří se spolu s
ekonomickou a populační expanzí Číny? Těžko říct. Spíš mám dojem, že nikoli. Nejen
pod dojmem olympiády se mnoho číňanů učí anglicky, a mladí většinou považují znalost
angličtiny za jeden z klíčů k úspěchu (tedy mezinárodnímu). To jsem zvěděl i při
osobních rozhovorech, což samozřejmě může být dost zkresleno tím, že jsem se domluvil
jen s lidmi, kteří se anglicky učí a považují to za důležité. Nebylo by od věci
učit se u nás kromě angličtiny i základy mluvené čínštiny. Není lepší s "cizí" kulturou
aspoň trochu splynout, vzájemně prolnout a snažit se pochopit, než hořekovat nad
očekávanou či už probíhající invazí východních barbarů?

(psáno asi měsíc po návrtatu v dubnu 2008)