Výlet do Číny, únor 2008

Výlet do Číny

oooooooooooo
5. únor až 5. březen 2008

---------

5. 2. (úterý): Brno-Vídeň-Mnichov > zpět
6. 2. (středa): Hongkong
7. 2. (čtvrtek): Hongkong
8. 2. (pátek): Hongkong
9. 2. (sobota): Hongkong
10. 2. (neděle): Hongkong, Makao
11. 2. (pondělí): Hongkong
12. 2. (úterý): Hongkong-Guangdong (Kanton)
13. 2. (středa): Guilin
14. 2. (čtvrtek): Guilin-Yangshuo
15. 2. (pátek): Yangshuo
16. 2. (sobota): Yangshuo
17. 2. (neděle): Yangshuo
18. 2. (pondělí): Yangshuo-Guilin-Longsheng-Pingan
19. 2. (úterý): Pingan-Longsheng-Guilin
20. 2. (středa): Guilin
21. 2. (čtvrtek): Kunming
22. 2. (pátek): Kunming
23. 2. (sobota): Kunming
24. 2. (neděle): Tengchong-Rehai
25. 2. (pondělí): Tengchong-Mazhan-Yunfengshan
26. 2. (úterý): Tengchong-Xiaguan-Dali
27. 2. (středa): Dali
28. 2. (čtvrtek): Dali-Xiaguan-Kunming
29. 2. (pátek): Kunming
1. 3. (sobota): Kunming
2. 3. (neděle): Kunming-Hongkong
3. 3. (pondělí): Hongkong
4. 3. (úterý): Hongkong
5. 3. (středa): Hongkong-Londýn-Vídeň-Brno

Komentovaný program:

------------------------

     Tentokrát byla cesta do Číny vysloveně turistická. Jak člověk nemá potřebu vyloženě
ušetřit, spí po hotelech a hostelech, jezdí taxíky, dobrodružné zážitky se nevyskytnou.
Ani jsme nechtěli jít někam do přírody, to hlavně proto, že v únoru byla ještě zima.
Letošní rok byl v tomto ohledu docela zajímavý - v Evropě sněhu opět málo (loni
skoro vůbec), zato v jižní a střední Číně byly v lednu a ještě začátkem února
sněhové kalamity nebývalého rozsahu a dosahu. Když jsme 6. února přiletěli do
Hongkongu, nejen že tam byla zima a sychravo, ale také právě ten ten začínal
čínský nový rok. To jsme sice věděli, ale při víceméně náhodném plánování cesty
ještě ne. Znamenalo to, že většina obchodů byla zavřená, úřady všechny až do
příštího pondělka. Takže jsme museli čekat šest dní, než jsme si vyřídili v
Hongkongu víza do Číny. Ale nebylo to úplně od věci, Hongkong stojí za samostatnou
návštěvu a zdaleka jsme neviděli všechno. Navíc, a to jsme měli asi víc štěstí než
rozumu, v Číně ještě doznívaly zmatky spojené se sněhovou kalamitou. To jsme si
uvědomili po příjezdu do Kantonu (vlakem z Hongkongu), kde byly řádově desítky
tisíc lidí na hlavním vlakovém nádraží a na velkém prostranství před ním. Prostě
tam byli, tábořili a čekali na vlak. Něco podobného v malém rozsahu bylo kolem nového
roku v Číně, kdy Číňani z vnitrozemí přijeli strávit nový rok do bohatého Hongkongu
a aby ušetřili (nebo na to asi vůbec neměli), ve skupinkách seděli a leželi kde se
dalo, hlavně v úplném centru. Asi si to budoucí bohatství předem užívali. Hongkong
přestal být od roku 1997 součástí britských území a znovu přešel pod Čínu, se kterou
se definitivně sloučí za dalších čtyřicet let.
     Na Čínu jsme měli asi tři týdny, což není na nějaké velké cestování. Samozřejmě by se
daly objet vlakem hlavní turistické destinace (Peking a Velká čínská zeď, Xian a terakotová
armáda, Šanghaj a mrakodrapy...), ale na to jsme absolutně neměli chuť a ani to
neplánovali. Do Pekingu ať jedou ti, kteří jsou nadšeni z přípravy olympiády a vymývání
mozků s tím spojeného. Zůstali jsme na jihu Číny, kde sice nebylo ze začátku úplné
teplo, ale kde jsme nemuseli moc daleko jezdit. Z Kantonu, který za moc nestojí, je
to špinavé a jednotvárné čínské velkoměsto, jsme jeli na sever do sousední provincie
Guangxi a na řeku Li. Kolem je vyvinut tropický kras s homolovitými kopci - mogoty,
což z krajiny dělá pitoreskní podívanou. Je zobrazována na mnoha obrazech, prostě
jde o "typickou" čínskou venkovskou krajinu. Asi tak typickou jako jsou pro střední
Evropu Tatry. Takže jsme nejprve byli v asi 700 tisícovém (tj. relativně nevelkém)
městě Guilinu (výslovnost zhruba Kuejlín), které je údajně turisticky nejatraktivnějším
a hojně navštěvovaným městem. Podle našich (evropských) měřítek tam nic není a ani
nemá cenu v Guilinu trávit víc než den. Přesto tam jezdí hordy čínských turistů a
korzují po promenádě ve středu města, nebo jdou do přilehlého bývalého paláce s
chrámky na jednom z osamělých mogotů (výška přes 100 m). Místní park je stejně nudný
jako všechny čínské městské parky, resp. s největší atrakcí v podobě útrpného zoo v
kombinaci s cirkusem a kolotoči.
     Celkem pěkné to bylo v "jádru" mogotové oblasti v Yangshuu (Jángšuó, případně Jángsuó).
Je to staré město, dnes samozřejmě modernizované, ale leží vklíněno přímo mezi desítkami
homolovitých krasových kopců a na skutečně romanticky působící řece Li. Staré centrum
je dnes udržováno (nebo vybudováno, což vyjde v Číně nastejno) v podobě malebných
uliček, kanálů a nízkých domů. Všechno to jsou hotely, hostely, restaurace, obchody
a kdovíco ještě. Prostě turistické městečko, kde se dá trávit pár dní. Ještě nutno
dodat, že jsme tam byli v úplně nejnižší sezóně, protože bylo právě po novém roce
a jaro ještě nezačalo. Po ulicích bloumaly znuděné skupinky západních i (většinou)
čínských turistů, které odchytávali prodejci různých věcí a atrakcí, jako je například
plavba na bambusovém voru, večer spojená s pozorováním kormoránů používaných k lovení
ryb. Nic z toho jsme naštěstí neabsolvovali. Místo toho jsme radši půjčili kola a dva
dny jezdili po okolí. Viděli jsme další řeku (zvanou Dračí) s asi ještě krásnějšími
scenériemi než u Yangshua. Obzvlášť zábavné bylo pozorovat skupinu Francouzů, jak
se už poněkud vztekle dohadují s najmutou průvodkyní, že nechtějí jet vorem, ačkoli
na to nakonec přistoupili, protože jinak by zase museli jet po frekventované asfaltce
na kole. V Číně není vůbec zdvořilé projevovat vztek nebo se na někoho otevřeně
vztekat. Hádku jsme viděli vlastně jen jednou (a jednu jsem jen slyšel - ta ale
stála za to).
     Na druhou stranu od Guilinu jsme pak jeli do oblasti Longshengu. Je to hornaté území
pořád ještě v subtropickém pásmu, ale znatelně chladnější než jih. Cílem byly rýžové
terasy, další turistická atrakce. Kvůli příkrým svahům zde pěstují rýži na políčkách
terasovitě uspořádaných ve svazích. Nejvyšší terasa má údajně výškový rozsah 800 m.
My jsme moc neviděli, protože bylo opravdu hnusné počasí, pršelo a byla mlha. Ale
viděli jsme zajímavé, místy čistě bambusové lesy - ještě tak ta panda aby vykoukla.
Občas ještě ležel sníh, dokonce i bambusy byly polámané po nedávné sněhové kalamitě.
Tak jsme se rychle zvedli a otráveni zimou (v Yangshuu to poslední den bylo asi
nejhorší) jsme se vypravili jinam.
     Z Guilinu jsme nočním lehátkovým vlakem jeli do Kunmingu, hlavního města sousední
provincie Yunnan (což doslova znamená oblak-jih). Tam bylo krásné slunečné počasí
a o dobrých deset stupňů víc než v Guangxi, tedy kolem 15-20 stupňů. V Yunnanu
jsme byli už jednou, v roce 2000. Tato provincie sousedí s Barmou na západě a Laosem
a Vietnamem na jihu a má úžasné rozpětí krajin, podmínek a kultur. Na jihu jsou
tropy, zatímco na severozápadě velehory a vysokohorské planiny. Tečou zde tři velké
řeky: Salvin (pokračuje do Barmy), Mekong (dál přes Laos a Kambodžu do Vietnamu) a
Jang-c´ (čili Dlouhá řeka, hlavní čínský veletok). Yunnan stojí za několikaměsíční
návštěvu. My jsme si kromě Kunmingu a okolí udělali výlet úplně na západ, kde jsme
ještě nebyli. Jeli jsme do města Tengchongu, což je oficiálně 13-tisícové, ve skutečnosti
ale nejméně dvojnásobně velké město uprostřed kopců a hor vulkanického původu. Příroda
v okolí je zajímavá, bohužel jsme ji viděli spíš z dálky. Stejně jako skoro všechna
čínská města s aspoň nějakou atrakcí zajímavou pro čínskou mentalitu a chápání
turismu, i Tengchong a okolí mají vybudované patřičné zázemí. Naštěstí je to odevšad
daleko, relativně špatně dostupné (než postaví letiště) - takže právě v Tengchongu
na nás místní nejvíc zírali, protože bělocha přece jen nezří každý den. Mně se tam
líbilo asi nejvíc z celé cesty. Ani město není ještě úplně zničené, tj. přestavěné
do podoby kachlíkových a skleněných krabic. Ovšem jedna strana města je aktuálně
budována v jakémsi "starém" pseudoslohu, včetně středověce vypadající městské brány
úplně ve stylu taktéž nově postavených bran v Dali, kam jsme se zastavili následně.
     V okolí Tengchongu jsme se byli podívat na horké prameny (decentní malé lázně),
miniaturní vyhaslé sopky s krátery uvnitř a taoistický chrám na vršku špičaté hory.
Na zpáteční cestě do Kunmingu jsme se stavili na den do Dali (Tálí). Staré město
na úpatí krásných čtyřtisícovek, připomínajících Tatry, a u jezera, které je sedmé
největší v Číně. Byli jsme tam už v roce 2000 a skoro nic se nezměnilo. Jen turistů
tam bylo, kvůli roční době, hodně málo. Dali bývalo mezi 8. a 13. stoletím hlavní
město státu Nančao, který dokázal zachovat nezávislost vůči Číně a úspěšně se prosazoval
i směrem na jih, kde byl tehdy hlavní mocností Angkor. Samotné Dali je celkem pěkné,
ovšem víceméně turistické, městečko; daleko zajímavější, aspoň pro přírodomilce,
je pohoří Cangshan (Cangšan) hned vedle. Pár kilometrů jsme se prošli po dlážděném
chodníku (jinak by sem nikdo nešel) a viděli úžasné strže, soutěsky, skály a vodopádky.
Zpět v Kunmingu nás čekalo překvapení v podobě mlhy a zimy, přes noc dokonce nasněžilo.
Ráno ale sníh na slunci roztál a voda kapající ze střech jinak suché a zaprášené město
příjemně osvěžila. Do Hongkongu jsme letěli, síť linek je v Číně podobného rozsahu a cen
jako v Evropě. Tam bylo oproti začátku února už pěkné teplo, prostě příjemně. Tak
jsme si ještě dva dny užili Hongkong, oproti čínským městům čistý, přehledný a skvěle
fungující. Rozdíl v chování Číňanů v Hongkongu a samotné Číně je zřetelný. Do pořád
ještě studené, ale už ne zimní Evropy jsme šťastně dorazili přesně měsíc po začátku
cesty. Ve Vídni jsme byli hned konfrontováni s typickým evropským prostředím, na
které jsem si musel asi týden zase zvykat.

(psáno asi týden po návratu, v březnu 2008)