Příliš ohnivé zprávy

Co opravdu způsobil požár v chilském národním parku

 

„Batůžkář Šmiták udělal z ráje poušť,“ nadepsaly minulý týden deníky Bohemia zprávu o tom, že Chile právě zahájilo obnovu národního parku Torres del Paine, který v únoru nechtěně zapálil český turista. Incident vyvolal mohutnou vlnu zájmu a zdejší i chilská média pravidelně informovala o záchranných pracích i o osobě „paliče“. Ministr zahraniční Cyril Svoboda se pak omluvil svému chilskému protějšku a přislíbil pomoc při obnově poničené přírody. To je dobrá zpráva, česká snaha aktivně se podílet na nápravě škod je jistě žádoucí a chvályhodná. Jedna věc však poněkud zaráží: zcela nekritický přístup českých novinářů, kteří bez ohledu na realitu udělali z nešťastného cestovatele „žháře“, jenž způsobil „ekologickou katastrofu“ nedozírných následků. Postiženou oblast jsme navštívili kvůli výzkumu půd a vegetace a rádi bychom proto uvedli katastrofické zprávy na pravou míru.

 

Když řádí živly

 

Světoznámý Torres del Paine - jeden z nejcennějších národních parků v Chile - je v průvodcích i na internetu prezentován jako „ráj na Zemi,“ neporušená panenská příroda v jednom z nejzapadlejších koutů planety. Na divočinu natěšený návštěvník však bývá zpravidla zklamán: přístupná místa nejsou o moc divočejší než naše luhy a háje. Hlavním důvodem je skutečnost, že farmáři, kteří v 19. století krajinu kolonizovali, hojně vypalovali a klučili lesy. (Jiným motivem ke žďáření bylo ničení úkrytů nedlouho poté vyhubených domorodých Indiánů.) Současná příroda národního parku je tak zčásti tvořena ovčími pastvinami a pozměněnými lesy.

Relativně nedotčenou a skutečně unikátní přírodou jsou oblasti, kam nevedou běžné turistické stezky - převážně pusté, nepřístupné ledovce a skály, na které se drtivá většina cestovatelů podívá jen z dálky. Hlavním turistickým magnetem jsou právě impozantní skalní věže, podle nichž se celé místo jmenuje a kvůli nimž park každoročně navštíví téměř sto tisíc návštěvníků.

Lákadlem se staly i pro Jiřího Šmitáka, který pak nešťastnou náhodou převrhl turistický vařič a vyvolal tak požár, jež trval více než dva týdny a strávil asi 15 000 hektarů parku. Tady je ovšem důležité položit si otázku, co vlastně shořelo. Jen 2000 hektarů tvořil les pabuků, zbytek – tedy více než čtyři pětiny shořelé půdy - připadá na ovčí pastviny.

V Torres del Paine nehořely žádné původní pralesy, ale křovité pláně a částečně také malebné, avšak v podstatě nepřirozené lesy, často s podrostem druhů zavlečených z Evropy a severní Ameriky, z nichž některé jsou dokonce záměrně vysévané jako pícniny. Opravdu cenná a jedinečná příroda tedy naštěstí zůstala ohněm prakticky nedotčena.

Z pohledu místní přírody navíc nejsou požáry ničím neobvyklým, pouze se objevují v různě dlouhých periodách a s různě velkou intenzitou. Má se to s nimi podobně jako s povodněmi – tu poslední velkou si lidé už nepamatují a ta současná je proto obvykle velmi překvapí. Rostliny si však nemohou dovolit „zapomínat“, na všechny podmínky prostředí musí být adaptovány – jinak na místě, kde občas hořívá, vyhynou.

Některé druhy rostlin a typy vegetace jsou na požárech dokonce závislé. Oheň likviduje nahromaděnou stařinu, prosvětluje husté porosty a vrací živiny do oběhu; na uvolněné ploše tak může začít nový cyklus ekosystému. Mimo travinné ekosystémy a otevřenou středomořskou vegetaci tak fungují i některé typy lesů. Dokonce i některé druhy pabuků dokáží po požáru dobře regenerovat. V jižní Chile sice nehoří tak často jako v australské buši, avšak historie vypalování je zde bohatá díky člověku. To je zřejmé nejen z dnešní podoby silně odlesněné krajiny, ale i z přímých dokladů. Například během našeho půdního výzkumu jsme narazili na hlubokou vrstvu uhlíků po vypálené vegetaci indikující, že poslední požár nebyl ničím výjimečným.

K tomu je navíc třeba dodat, že oblast zničená požárem naštěstí představuje jen pět procent celkové rozlohy parku. Neštěstí to určitě je, „ekologická katastrofa nedozírných následků“ však zcela jistě nikoli.

K té ostatně nedošlo ani z hlediska turistického průmyslu, na kterém je oblast ekonomicky závislá (turismus přináší do nejjižnější části Chile každý rok zhruba 175 milionů dolarů). Potvrzují to i místní hoteliéři, kteří podle svých slov zatím žádný propad v počtu svých hostů nezaznamenali.

Je tedy evidentní, že celou kauzu média zveličila nad její reálný rozměr. Paradoxně přitom nakonec může taková negativní reklama celé oblasti způsobit větší škodu než samotný požár.

 

Čím houšť, tím lépe

 

Každopádně je však pravda, že škody způsobené ohněm nejsou zrovna malé. Hašení stálo v přepočtu 40 milionů korun a investice do obnovy lesa si podle chilských odhadů vyžádají ještě čtyřikrát více peněz. Jak ale přiznávají i chilští experti, škody jsou tak rozsáhlé zejména proto, že hašení bylo hlavně zpočátku dost laxní a k dispozici nebylo ani odpovídající technické vybavení.

Jak už bylo zmíněno, nešlo přitom ani zdaleka o první požár chilského národního parku. Jiří Šmiták byl však v historii šestnácti velkých požárů od založení Torres del Paine v roce 1974 vůbec prvním hříšníkem, který zapálení sám nahlásil. Což – jak jsme se mohli přesvědčit - chilské úřady cení. Stejně tak ocenili i skutečnost, že nešťastný turista k pokutě, která v přepočtu činila asi pět tisíc korun, sám ještě dobrovolně přidal dalších více než tisíc amerických dolarů. A s uznáním je kvitováno i rozhodnutí českého kabinetu přispět na obnovu parku 4,5 milionem korun.

Že případ vyvolal na české straně tolik politické odpovědnosti je potěšující, stejně jako fakt, že tentokráte kabinet vůbec neměl daleko od slov ke konkrétním činům. Nebylo by vůbec špatné, kdyby česká vláda v takto nastoupeném kursu pokračovala  - programů obnovy přírody, do nichž je třeba bezodkladně investovat v chudých částech světa, se nabízí více než dost. A bylo by hezké, kdybychom naši podporu rozvíjeli i bez toho, aniž by nás k tomu předtím víceméně donutilo neštěstí jednoho z našich spoluobčanů.

 

RADIM HÉDL, LAĎKA FILIPOVÁ, Kampenaike, Chile

Autoři jsou biologové