Kterak jsem žádal o pas

aneb peripetie úřední, bankovní a bezpečnostně-politické v prostoru mezi Brunejí a Českou republikou

Řekněme, že se chystáte na delší dobu odjet někam do zahraničí. Například pracovně. Máte platný pas, je v něm několik volných stránek, není si třeba dělat starosti. Jestli si to pořád myslíte, zkuste si přečíst o mé letošní zkušenosti s platností pasu a následném zjištění, že ne všechno, co platí, má ve skutečnosti platnost. Od dubna do listopadu 2011 jsem hodlal strávit čas v Bruneji, kde jsem získal roční kontrakt na místní univerzitě.

Můj pas končí 29. března 2012, je v něm několik volných stránek, můžu tedy v klidu odjet skoro na rok do Bruneje, myslel jsem si ještě v březnu 2011. Na imigrační kontrole na letišti v Bandar Seri Begawanu (to je hlavní město Bruneje) jsem suverénně šel k přepážce pro lidi s pracovním povolením, kde jsem se vytasil s dopisem z univerzity, že u nich letos pracuju. Čekal jsem jako obvykle malé razítko a rychlý průchod. Omyl – do pasu mi zašátkovaná policajtka vrazila celostránkový štempl, jehož inkoust dokonale znehodnotil i další stranu a za nějž jsem na místě musel vysolit 20 brunejských dolarů (kurz je asi 13,5 Kč za 1 BND). To pouze pro začátek, než se v Bruneji rozkoukám.

Vyřízení pracovního povolení a vícevstupového víza bylo v podstatě automatické, jen znamenalo další dvě půstránková razítka do pasu a poplatek 50 BND. Škoda, volné místo v pasu se poněkud smrsklo a plánované cesty po okolí Bruneje asi nebudou tak časté, jak jsem si původně myslel. Hlavní překvapení ovšem nastalo poté, co jsem zjistil, že pracovní povolení mi dali jen do 7. září (měl jsem zůstat do konce listopadu). Musel jsem uznat svou nevědomost – je přece všeobecně známo, že pas musí být platný ještě šest měsíců po ukončení pracovního povolení (ale proč to v mém případě nebylo až do 29. září, to jsem nepochopil).

Bylo jasné, že si musím poměrně rychle vyřídit nový pas a následně nové pracovní povolení, novou brunejskou zelenou kartu a možná ještě něco dalšího. Jal jsem se tedy zjišťovat, jak na to. Kamarád pracující na MZV mě prostřednictvím mailu poučil, že o pas můžu zažádat na české ambasádě, pod kterou Brunej spadá – tedy v Jakartě v Indonésii. Na stejné ambasádě si pak musím čerstvý pas vyzvednout poté, co ho po 30denní úřední lhůtě doručí z ČR, kde ho pomocí nejmodernějších technologií byli zhotovili. Český pas totiž není jen tak nějaký kus papíru.- podle nových regulí povinně obsahuje také biometrická data, tedy otisky prstů, a jeho cena je 600 Kč když se vyřizuje doma a dvojnásobek toho, pokud se žádá na některé z českých ambasád. Jiná možnost neexistuje. Ambasádu v Bruneji však nemáme a tu nejbližší v Singapuru nedávno zrušili, smůla.

Zmíněná biometrická data se nakonec ukázala být kamenem úrazu, nepřekonatelnou překážkou, která zhatila první pokus o získání nového identifikačního dokladu. Do Jakarty se mi totiž nechtělo – Brunej je poměrně draze dopravně dostupná, levný dopravce Air Asia létá z vůle brunejského sultanátu jen do Kuala Lumpuru. Jakarta je obsluhována státními aerolinkami a je tedy několikanásobně dražší. Navíc je potřeba vízum, a to na oba vstupy. Začal jsem tedy sondovat, zda by nešlo pokorně požádat o vyřízení nového pasu prostřednictvím českého velvyslanectví v Kuala Lumpuru (Malajsie, tam vízum potřeba není). Létá tam Air Asia a každou návštěvu by snad šlo vyřídit během dne na otočku. Psal jsem na konzulární koncem května 2011 a zvěděl jsem, že konzul má v červnu dovolenou a že se mám tedy ozvat potom. Čekal jsem tedy, do září času dost.

Koncem června se mi konzul pan Hubinger ochotně ozval, že ať přijedu, že pas v klidu vyřídíme. Dokonce jsme si volali, přátelsky pohovořili, co jako dělám a že moc Čechů asi v Bruneji není. Osobně vím ještě o jednom. Dobře tedy, na první červencový týden jsem plánoval dovolenou v malajské části Bornea (v Sabahu), šlo by to krásně navázat. Koupil jsem si na 1. července levnou letenku z Bruneje do Kuala Lumpuru, tam jsem si zarezervoval můj oblíbený hotel a na následující den koupil letenku do Kota Kinabalu v Sabahu, kde jsem měl sraz s přáteli. Pár peněz to sice stojí, ale co by člověk neudělal pro úřední spokojenost. Pro jistotu jsem konzulovi napsal asi dva dny před odletem.

Odpověď byla nečekaná – prý jezdit nemám, omlouvá se, ale nefunguje jim čtečka otisků prstů. Nechť se zkusím ozvat v polovině července, to už by snad mohla čtečka fungovat. Lehce jsem znervózněl, na poslední chvíli koupil dvojnásob drahou letenku s Royal Brunei z Bruneje do Kota Kinabalu a vyrazil jsem na dovolenou. Obě předchozí letenky jsem musel nechat propadnout. Po dovolené mě čekala asi týdenní práce v terénu v Bruneji – v místě, kde ani není pořádný mobilní signál, natož internet. Ještě předtím jsem 12. července psal konzulovi do Kuala Lumpuru, jestli se náhodou nepodařilo čtečku zprovoznit. Avšak nikoli, může to prý trvat delší dobu, snad bych měl raději zkusit jiné ambasády, například Bangkok, Manilu či Jakartu.

V tu ránu mi došlo, že začíná jít do tuhého. V pasu zbývají ještě dvě nebo tři volné stránky, to by možná mohlo ke dvojí návštěvě ambasády stačit. Čas se těmi malajskými průtahy zkrátil, nastala poslední chvíle, kdy si mohu zažádat o nový cestovní dokument v Asii. Musel jsem znovu skoro na týden do terénu, zbývala poslední jiskřička naděje, že se někdo ustrne a čtečku opraví, ale ta byla zadušena dalším ochotně omluvným mailem z Kuala Lumpuru.

Nastal pokus číslo dvě. Kam tedy – do Indonésie a chaotické Jakarty se mi nechtělo, příjemnější je rozhodně Bangkok a letecké spoje jsou o něco výhodnější, i když stejně tak vyžadují dvoudenní návštěvu dané lokality. Zavolal jsem tedy na ambasádu do Bangkoku a domluvili jsme mou návštěvu na čtvrtek 21. července, mimo úřední hodinu. Ochota paní na konzulárním mě mile překvapila – začalo to vypadat na dobrý konec. Musel jsem kvůli návštěvě Bangkoku překopat pracovní plány, odříct spolupracovníkům další práci v terénu, ale pas je teď to hlavní. A tak jsem koupil na internetu, zase na předposlední chvíli, zpáteční letenku do Bangkoku, 21. července tam, 22. zpět. Stála sice 9 a půl tisíce Kč, ale co se dá dělat. Nějaký čas jsem též strávil hledáním a rezervováním vhodného hotelu v Bangkoku. O dovolenou jsem požádal na poslední chvíli, naštěstí to prošlo. Kolegové byli tak hodní, že mě odvezli na letiště a pak z letiště.

Do Thajska je třeba vízum, naštěstí se dá vyřídit přímo na letišti, stojí ovšem 1000 Bahtů (jeden thajský baht se koupí zhruba za 0,6 korun). Úřední procedura nebyla vůbec příjemná – jak dokážou být Thajci úslužní, tak také dokážou být příšerně komisní, když si k tomu obléknou uniformu. Imigrační úředník (vlastně jich bylo postupně několik) se na mě ani nepodíval, pas dlouho zkoumal a nakonec do něj vlepil razítko-vízum, pak další razítko a přicvakl tam příjezdové prohlášení. Hluboce jsem si oddechl. Mohl jsem vyrazit na ambasádu – jak jinak než taxíkem.

Na ambasádě jsem se setkal s mile agilní paní Vlkovou, zastupující konzula v době jeho nepřítomnosti. V bazálně zařízené místnosti jsme přes sklo a mikrofony víc než hodinu rokovali. Probrali jsme, co mě to vlastně potkalo, proč jsem to neřešil už dávno, proč mám v pasu tak málo místa a nakonec jsme se pokusili zadat do systému žádost o nový pas. Potřebné fotky jsem měl, čtečka otisků měla fungovat. Avšak ani v Bangkoku mi nebylo dopřáno nechat si sejmout papilární obrazce. V polovině procedury jsme přišli na to, že se nejspíš nebudu mít do Thajska jak dostat podruhé, abych si pas vyzvedl – v pasu nezbývaly celé dvě volné stránky, což je podmínka vstupu do země. Ověřovali jsme to. Možnost nocování na letišti při druhém, s velkou pravděpodobností neúspěšném pokusu o vstup do Thajska jsem neměl chuť riskovat a tak jsme proceduru zrušili. Snad to systém pochopí a umožní o pas požádat v České republice – to je teď totiž jediná možnost, jak mé zdrcené fyzické reprezentaci vesele sdělovala paní Vlková.

Pobyt v hotelu ve čtvrti Sukhumwit mě přišel docela levně, noc stála jen 1063 Bahtů. Ani jsem neměl náladu využít zbytek dne na poznávání krás Bangkoku. Ráno jsem odjel na letiště a večer jsem byl zpět v Bruneji, kde se už cítím skoro jako doma. Mimochodem, jestli nějaký druh cestování nemám rád, je to právě létání. Samotný let je nuda, ale nuda plus pitva soukromí jsou ty dvě až tři hodiny strávené na letišti nejrůznějšími kontrolami a čekáním. O tranzitech trvajících půlden i víc nemluvě.

Co teď, přemýšlel jsem zoufale. Připadal jsem si jako králík, který běží dlouhým tunelem, jehož konec se sice pomalu přibližuje, ale zároveň i nepříjemně rychle zužuje a možnost, že se zavře ještě než k němu nebožák doběhne, se jeví být čím dál reálnější. Jako poslední možnost tedy zbývá odjet na měsíc domů. Kualu už nemá smysl pokoušet, asi by mě tam stejně podvakrát nepustili – pas je skoro úplně porazítkovaný. To znamená zažádat o uvolnění z práce v Bruneji, koupit rychle zpáteční letenku a doufat, že do 7. září se stihnu vrátit do Bruneje i s novým pasem.

Uvolnění se ukázalo být možné – podařilo se mi ho zařídit během jediného dne, v sobotu 23. července (v muslimské Bruneji je sobota pracovní den, naopak se nepracuje v pátek). Úředník hadži Išak na personálním mi řekl, že odjet je jistě možné, ale bude to neplacené volno a že k tomu musím mít souhlas nadřízeného. Děkan prof. Mohamed se ukázal být nejpružnějším článkem systému – zavolal jsem mu přímo na mobil, za čtvrt hodiny jsem u něj byl v kanceláři a za pět minut bylo vše vyřízeno. Jeho dopis se svolením jsem měl ještě ten den v ruce. Určitě chápal mou situaci, taky není místní, je Malajec.

Tak ještě tu letenku. Po krátké poradě s přítelem v Bruneji jsem zkusil server letuska.cz. Najít nejlevnější spoj v prvním srpnovém týdnu z Bruneje do Prahy nebylo těžké, cesta sice trvá 27 hodin a zpáteční letenka přijde na 33 tisíc Kč, ale je to řešení, ba dokonce jediné (s výjimkou definitivního ukončení pobytu v září). Avšak ejhle – rezervace sice proběhla bez problémů, platba kartou ovšem nikoli. Zoufale jsem klikal, udělal ještě jednu stejnou rezervaci (třeba se systém umoudří) – ale nešlo to. Platbu není možné autorizovat.

Byla sobota večer, další den jsem měl jet zase na týden do terénu, kde na mě čekají dva lidi. Došlo mi, že terén musím posunout aspoň o dva dny, snad ne nakonec zrušit. Větší problém byl, jak zaplatit rezervovanou letenku. V úterý už bude pozdě. Rodiče zjevně nepomohou, jsou na dovolené v Řecku. Co teď? V nouzi nejvyšší mě poněkud naivně napadlo obrátit se na kolegu. Určitě mi pomůže, řešení je přece jednoduché – může použít svou kartu nebo zaplatit převodem – na rozdíl ode mě mu to funguje (internetbanking ČSOB vyžaduje, aby měl operátor v Bruneji roaming, což můj Vodafone samozřejmě nemá).

(Autocenzurováno. Osob původně zmíněných v této části by se to nejspíš dotklo, kdyby si to přečetly.)

Tonoucí se stébla chytá – rodiče jsou sice na dovolené, ale mají se přece dnes (v neděli) vracet – spojit se s nimi nemůžu, sms do Bruneje nefunguje, ale mohla by pomoct sestra Luba. Aspoň kontaktovat cestovku a zkusit zachránit rezervaci, kterou bylo nutno uhradit do úterka. Luba mě nakonec skutečně zachránila, bylo to doslova za minutu dvanáct. Ještě že existuje internet a skype a že je má Luba doma, a že byla vůbec ten den doma a na příjmu a ne třeba někde na výletě na Šumavu (kam se ostatně původně chystala). Zoufale jsem jí vylíčil svou situaci, Luba zavolala do cestovky, kde jí promptně vysvětlili postup. Peníze musí být u nich na účtu zítra (úterý) do 16 hodin, jinak rezervace propadne. Luba se spojila pomocí sms s rodiči, kteří do Brna přilétají z řecké dovolené v úterý ráno (jaké to překvapení). Letenku mohou uhradit, sláva. Detaily snad dodávat netřeba.

S úlevou jsem mohl v pondělí po několika týdnech stresu a únavy konečně v klidu usnout. V úterý jsem odjel do terénu v pevné víře, že platba došla a že tedy příští týden opravdu odletím do České republiky, kde mi z vůle úřední bude dovoleno požádat o nový pas. Nezbývá než svou víru dále upevnit a doufat, že vše zdárně proběhne i na brunejských úřadech, až se těsně před vypršením pracovního víza navrátím do „sídla míru“. Tak zní v překladu do češtiny oficiální přídomek Brunejského sultanátu.

P.S. Žádost o nový pas mi byla v místě trvalého bydliště vyřízena během deseti minut. Celá ta zábava me prišla asi na 100 tisíc Kc (všechny letenky, ušlý výdelek v Bruneji - mel jsem neplacené volno, náklady na pobyt v CR, atd.