Kapit

Sarawacké vnitrozemí

Velkolepou výpravu do sarawackého vnitrozemí jsme podnikli terénním autem se třemi členy doprovodného personálu, takže na jednoho člena výpravy (bylo nás 5) připadlo 0,6 průvodce. Vesměs se ovšem vezli v kabině, zatímco většina nás na korbě spolu se zavazadly. Na čerstvém vzduchu to nakonec bylo příjemnější, pokud zrovna nepršelo. To jsem poznal při posledním úseku zpáteční cesty, kdy pršelo prakticky pořád a hustě. Ocenil jsem žlutou čínskou pláštěnku na dvě použití (poloroztrhat a úplně dotrhat). Jako hlavní průvodce se nás ujal jistý Joshua Muda, v Kapitu usedlý zřejmě Iban, živící se průvodcováním západních i východních turistů. Většinou je vodí na návštěvu longhousů omrknout život na venkově, ale s námi udělal větší terno (jak se zpočátku zdálo).

Kdyby ovšem bylo lepší počasí a nekazila se auta. Týden jsme se plazili po rozbahněných těžařských cestách, což bylo několikrát docela zábavné – nikdy jsem ještě nebyl tak dokonale zabahněný. Díky příjemné teplotě to ani tolik nevadilo.

Nejdřív se ukázal problém s přespáváním. Joshua neměl nic předem domluveno, v těžařských táborech neměl zjevně ani dobré kontakty, takže první noc jsme spali v plechovém přístřešku u cesty. Mysleli jsme si, že první den jsme si všechno tzv. vyžrali a odteď to musí být jen lepší. Pěkně jsme se spletli – pak už bylo spíš hůř než líp. Vzpomenout zaslouží zejména den 2. Naše mohutně vyhlížející auto se pokazilo hned zrána, asi se dostal písek do poloosy či co. Snažili se ho amatérsky u cesty opravit, pak se s ním postupně mořilo několik „odborníků“ v jednom těžařském kempu, kam jsme dojeli kolem poledne. Kemp nám poskytl dostatek možností studovat hromady přichystaných kmenů a obrovská svážecí auta značek Man a Volvo – inu Švédové vědí, kam svoje produkty prodat. Zasekla se tady kvůli dočasně nesjízdným cestám. Stejně obdivuju, jak je mohou sjíždět i v době sucha – místy jsou hodně příkré.

V kempu jsme se tak dlouho nudili, až jsme se odpoledne rozhodli vydat k dalšímu kempu, který měl být nedaleko. Posléze se dalo do nepříjemného deště, který přerostl doslova v tropický slejvák. Když to vypadalo, že ke druhému kempu sami nedojdeme a zpět to do setmění nestihneme, zjevil se nám Joshua v jiném autě, standardní těžařské Toyotě vyžebrané v kempu. Takže jsme chvíli zdárně jeli, ale jen do místa, kde byl dost příkrý svah a hodně kluzkého bahna. To jsme jaksi neprojeli a auto ke všemu zanechali v bahně u kraje – bylo ho tam tak metr. Marně jsme se ho snažili vytáhnout, spíš to jen přispělo ke zhoršení situace. I když se nemožné někdy zdá při troše dobré vůle jako reálné, nakonec se to přece jen ukáže nemožným. Například když techniku ovládají nekvalifikovaní lidé. Měli jsme víc štěstí než rozumu, když nás po nějakých dvou hodinách nás vzalo jiné auto. Byla už hluboká noc, už jsme se pomalu chystali přenocovat na místě. V dalším táboře to ale o moc lepší nebylo. Bahno všude, ale pořád příjemně teplo – prostě tropy.

zpět

tropická idyla