Sarawak a Brunej, leden-únor 2009 zpět
výlet do sarawackého vnitrozemí s obrázky (1. část cesty)
bádání v Bruneji s obrázky (2. část cesty)
Přesně měsíční výlet na Borneo se odehrál ve dvou
odlišných fázích. První polovina
byla v Sarawaku a její jádro zaujímal relativně chaotický
botanický výjezd po
těžařských cestách do "divokého" vnitrozemí. Účelem druhé
části
cesty byl pracovní pobyt na jednom místě, terénní stanici brunejské univerzity v
Kuala Belalongu. I když jsme viděli poměrně značný kus Bornejského vnitrozemí
(co se tak za necelé dva týdny cesty dá stihnout), opoti předchozím cestám to
žádná
velká romantika a paradoxně ani divočina nebyla. Ani nevím, jestli proto, že na
cestách mě už máloco překvapí (jak může někdo strávit na cestách rok a pořád ho
to
baví, opravdu nepochopím), nebo proto, že pokrok jde rychle a nezastavuje se ani
před Borneem.
Některá místa byla nová, jiná projetá už
několikrát. Zvlášť u těch druhých jsem
cítil lehkou nostalgii, když to tam vypadalo stejně / odlišně než posledně.
Třeba
Miri: pořád to samé provinční město, i
když na Borneu jedno z větších, má přes
300 tisíc obyvatel, hlavně v suburbiích amerického typu (celý
Sarawak při rozloze
124 tisíc km2, skoro stejně jako bývalé Československo, 2,5 milionu).
Do čtyř místních
shopping mallů znám cestu líp než aspoň přibližnou polohu shopping centra
Olympia
v Brně. Velkou lítost v nás vzbudilo zrušení hotelu-polobodelu Tai-Tong na rohu
naproti čínskému chrámu, kde jsme obvykle za minimální náklady pobývali (ovšem
jen
přespávali, obšťastňováni pouze šváby). Celý blok se teď renovuje a lze očekávat
sice proporčně podobný, atmosférou ale sterilnější čínský multikomplex. Nedá se
nic dělat, Miri se modernizuje, stejně jako Kuching, kde jsme pobyli na opačném,
tedy počátečním konci průjezdu Sarawakem.
Co tak může návštěvník v malajské části Bornea
dělat? Rozumných možností zas tolik není.
Lze jej projet ze severovýchodu (Sabah) na jihozápad (Sarawak) či naopak, po
cestě
se zastavit na průvodcem (LP, RG, atd.) doporučenou dobu v národním parku
Kinabalu
(a organizovaně vylézt na stejnojmennou čtyřtisícovku), zastavit se v Danum
valley
či orangutaní rezervaci Sepilok; dá se pak přejet do Sarawaku a totéž absolvovat
v NP Mulu, poobdivovat pinákly a poté zajet do jeskyní v Niahu, otočit se v
Lambir
Hills a zakončit to v rezervacích poblíž Kuchingu, kde jsou zejména nosaté opice
kahauové. Ještě nezapomenout na Kelabitskou vysočinu, kde je to stále ještě
docela
příjemné, bez ohledu na stoupající turismus a obklíčení těžbou dřeva.
Nebo lze udělat jako letos my výlet do trochu méně navštěvovaného vnitrozemí,
ideálně
po nejdelší místní řece Rajangu. Funguje na ní frekventovaná lodní doprava
osobní
i nákladní, a funguje hlavně proto, že celé široké povodí Rajangu je jedním
velkým
primárním zdrojem. Hlavně jde o tropické dřevo v pomalu vyplundrovaných
primárních
lesích, ale také o uhlí, na které je Borneo bohaté. Všechno šlo hrozně rychle;
ale
hezky postupně.
Sarawacké vnitrozemí bylo vždy obýváno pestrou
etnickou směskou; teprve v polovině
19. století začala bílá kolonizace. Nemá smysl opisovat dějiny, které si člověk
přesněji a ve čtivější formě může najít jinde. Nicméně podél Rajangu se ve 2.
polovině
19. století a pak ve 20. století začal šířit britský vliv, lokálně představovaný
jakýmsi "sultanátem" založeným agilním
britským dobrodruhem
(což nebyla v malajské
oblasti výjimka). Ten našel pokračování ve dvou svých příbuzných (nikoli
potomcích;
důvody jsou zajímavé a lze je rovněž najít na internetu). Za 2. světové války si
zařádili Japonci a pak už se sultanátek nepodařilo restaurovat. Malajsie v
současné
podobě vznikla až v roce 1963, kdy se k poloostrovním sultanátkům připojily
bornejské
državy, o které se pak ještě chvíli prali s Indonésií (tzv. konfrontasi; pomníky
nalezneme na speciálně udržovaných ploščadích všech větších měst). Poučení o
malajské
politické ideologii je vhodné hledat například ve spisech dlouholetého
malajského
premiéra Dr.
Maháthira bin Mohamada.
Skutečná exploatace přírodních zdrojů Bornea začala až dosti recentně, až když
se
ve velkém začaly těžit do té doby jen málo dotčené primární lesy. Ještě tak před
30-40 lety byl výlet do nitra ostrova poměrně obtížný, prakticky nemožný bez
zajištění místními domorodci. Jedna z nejodlehlejších oblastí, populární
Kelabitská
vysočina, je dodnes přístupná buď jen letadlem, nebo komplikovaně po těžařských
cestách, které sem donedávna nevedly. Ovšem pravidelné dva lety denně Miri-Bario
a zpět udělají svoje a pokud byli (pra)dědečci dnešních Kelabitů ještě lovci
lebek
(což bylo na Borneu součástí běžné existence, asi jako u nás vlastnictví auta;
čím
luxusnější, tím větší prestiž), jejich potomci jsou devótní protestanté s
beránčím
chováním a morálkou kalvinisty (no, snad ne všichni, zdání často klame).
Zpět na Rajang, takto prosáknutý turismem a
exploatací nejen přírodních, ale také
etnografických krás. Oblasti na horním toku řeky skýtají dnes značně neutěšený
pohled.
A to jak z ptačí (či družicové) perspektivy, tak ze země. Stačí se podívat na
satelitní
snímky: tmavě zelený koberec lesa je hustě protkán světlými žilkami, vinoucími
se hlavně
po hřebenech. Jsou to samozřejmě dřevařské cesty. Takhle nějak začíná kolonizace
dříve pustého území. Dřevařské (těžařské, lovecké, apod.) osady se časem mění v
permanentní osídlení, cesty jsou stále lepší, přibývá okolní zemědělské půdy a
nakonec je krajina regulérně zemědělská. V pokročilejší fázi jsem to viděl před
šesti lety v ekvádorských Andách, kde se postup civilizace odehrával už jen
směrem
vertikálním. Etablované osady byly níže, ve výše položených místech se les stále
žďářil a půda bohatá na živiny osazována brambory, dokud se nevyčerpá. Z
původních
hvozdů zbýval jen úzký pás mlžného lesa, shora omezený páramos, zdola ukrajovaný
poli. V Sarawaku se to děje zatím spíš horizontálně, ovšem dřevařské cesty jsou
už naprosto všude, až k samé indonéské hranici. Nepotrvá dlouho a primární lesy
budou definitivně pryč, nahrazeny sekundárem a zbytky na nepřístupných místech.
Tedy ne úplně, nějaké zbudou v národních parcích, které ale nepokrývají víc než
5 nebo 10 % plochy Bornea. Fascinující na tom je, jak rychle to všechno jde.
Stačí 20 let a pralesy jsou víceméně v čudu. Jakékoli snahy zastavit kácení
tropických
lesů vypadají v bornejské realitou směšně a bezmocně.
Jak to asi funguje? Pokud můžu soudit, je to nějak
takhle: Sarawak je těžce korupční
stát, hlavní pozici obsazuje státní premiér (tzv. chief-minister), který povolí
zahraničním společnostem, aby na koncesi provozovaly svůj těžební byznys.
Společnosti
jsou hlavně čínské a asi i japonské, největší objemy dřeva z Bornea jdou do
těchto
dvou států, které si své lesy dnes vůbec netěží (určitě ví proč). Management je
tedy
čínský, obyčejní lesní dělníci pak z řad místních (Ibani atd.). Za relativně
malé
(ale na místní poměry asi poměrně slušné) peníze pak dělají těžkou a často
šíleně
nebezpečnou práci (viděl jsem na vlastní oči, bezpečáka by rovnou odvezli na JIP).
Největší ironií však je, že dříve svobodné domorodé kmeny buď pod nátlakem, nebo
dobrovolně (viz křesťanství) vyměnily přirozené právo užívat půdu za civilizační
pokrok. Dnes žijí spořádaně v modernizovaných longhousech nebo městečkách (jako
je
třeba Belaga - pro studum domestikace Dajaků ideální lokalita), chodí do škol a
mají obvyklou státní péči; nuda z toto přímo sálá a odkapává. Pro některá etnika
to znamená kulturní smrt (pralesní nomádi Penanové). Celé to silně připomíná
rezervaci, podobné pacifikaci amerických indiánů, ovšem mírnou cestou a bez
zbytečných
ztrát na životech (když v to nepočítáme pracovní úrazy při těžbě dřeva).
Bylo by ovšem směšné bránit lidem, aby se měli
dobře. Daleko horší je, že přírodní
bohatství hlavně ve formě lesů proudem a nenávratně odchází pryč. Raději ani
nepíšu
o obří přehradě Bakun Dam, která byla právě postavena na horním toku Rajangu.
Ten
tím dokonale zneplavebnila. Z lesů se stávají sekundáry, které sice můžou být
docela
kvalitním lesem, jen v dohledné době asi nikdy primárním lesem, jehož vlastnosti
jsou jiné. Potenciální průšvih je velkoplošná přeměna lesní půdy v plantáže
olejových
palem. Ty jsou snad na třetině plochy Sarawaku, lemují skoro celou hlavní
silnici
Kuching-Sibu-Miri. Jsou jako naše smrkové monokultury. Z hlediska ekonomického
je
to velmi zranitelný zdroj, pomalu se totiž přichází na to, že biopaliva zas
takové
terno nejsou. No a dřevo z primárních lesů se také jednou vytěží, a nebude to
podle
všeho dlouho trvat.
Zajímavý kontrast je Brunej
(spíš vzhledem k Indonésii než k Malajsii, ale i tak).
Malý stát založený na příjmech z ropy, kterou těží z bohatých ložisek v moři
poblíž
ústí Baramu. Sami Brunejci nejsou ničím zvlášť pozoruhodní, prostě varianta
malajského
etnika včetně obvyklého islámu. Zajímavější je historie, konkrétně nepochybně
frustrující sešup regionální mocnosti do pozice politicky bezvýznamného
trpaslíka.
Svůj vrchol zažil brunejský sultanát někdy v 15. století. Pak sice upadal, ale
na Borneu žádnou výraznější konkurenci neměl a tak se rozkládal po celém
severním
pobřeží až do poloviny 19. století. Pak většinu jeho území buď koupil, nebo
jinak
vyhandloval Sarawak a taky britská kolonie severní Borneo, dnešní Sabah.
Poslední
ranou bylo rozdělení do té doby souvislého brunejského území na dvě nestejně
velké
části. Vklíněný distrikt Lawasu dnes patří Malajsii (resp. Sarawaku) a do
oblasti
Temburongu se dnes musí z hlavního města Bruneje lodí těsně podél pobřeží. Je to
zajímavá jízda v labyrintu mangrovů.
Brunejci si jasně uvědomují, že ropa jim relativně
brzy dojde (odhady se pohybují
mezi roky 2020 a 2050), a tak se snaží investovat do dvou oborů: vzdělání a
turistiky.
První je formou univerzity, která je sultánovým strategickým partnerem (tak to
psali
v Borneo Post;
v Bruneji sultán = stát, parlament je ve
skutečnosti nefunkční).
Proto mají i dost peněz, za studium se neplatí (cizinci ano), zatím ještě nemají
doktorský studijní program a musí dosahovat PhD nejlépe v Británii. Koloniální
standardy jsou stále živým vzorem, vždyť plnou nezávislost získala Brunej teprve
v roce 1984.
Asie se ale nezapře. Terénní stanice univerzity v
Kuala Belalong, kde jsme byli
letos podruhé, je krystalickou ukázkou neefektivnosti využívání zdrojů, které
Brunej
do vzdělání (+vědy a výzkumu) cpe. Stanice sama je vyloženě luxusní, ve stylu
resortů určených pro bohatší klientelu. Loni proběhla poměrně nákladná
rekonstrukce,
na které pracovalo prý až 100 nájemným dělníků z Indonésie, Thajska, Filipín
atd.
Stanice má šest obvykle třípodlažních dřevěných budov, elektřinu z generátoru
(denní
spotřeba kolem 50 l), v některých místnostech klimatizaci. K dispozici je kuchař
(Indonésan). Kapacita je zhruba 10-15 vědců a stejný počet studentů. Neustále je
přítomen jeden správce (střídají se po týdnu), dále člověk zodpovědný za
bezpečnost
(jeho zbytnost byla očividná), několik lidí obsluhující čluny (veškerý materiál,
benzín, jídlo, lidi se dopravují po řece), uklízečky. Přitom stanice je využita
jen 2x do měsíce po čtyři dny, kdy zde probíhá kurs biologie pro středoškolské
studenty různě z Bruneje, Singapuru atd. K tomu mají na stanici odpovídající
sebrané
přírodniny a jejich preparáty.
Pro vědecké účely stanice sloužila pořádně
naposledy při svém založení začátkem
90. let, od té doby sloužila jako badatelské zázemí jen jednorázově a jen jednou
za pár let. K systematickému výzkumu bohužel neslouží, i když okolí prales je k
tomu přímo ideální (jde o jeden z druhově nejpestřejších tropických pralesů v
celosvětovém
měřítku) a stanice k tomu poskytuje ty nejlepší podmínky. Asi by musela být
vedená
někým jiným než místními, aby se činnost trochu rozproudila. Teď to ale vypadá,
že v Kuala Belalongu bude fungovat jedna z monitorovacích ploch dynamiky
tropických
lesů pod Centrem pro tropickou lesní vědu,
součástí amerického Smithsonianu. Plocha
bude mít 25 ha a přijeli ji zakládat těsně poté, co jsme letos odjížděli.
Druhý zdroj předpokládaných příjmů, turismus, bude
v Bruneji ve větší míře fungovat
dost těžko. Nic zvláštního k vidění tam totiž není (i když to nakonec v Dubaji
taky
ne a stejně se tam jezdí). Hlavní město Bandar Seri Begawan (pojmenované podle
otce současného sultána) je doslova díra, centrum je zcela zaměnitelné
prokřížení
několika ulic. Historická Brunej je dnes reprezentovaná tzv. vodní vesnicí,
dřevěnými
domy postavenými na kůlech v Brunejském zálivu. Nebyl jsem tam, ani mě to
nelákalo.
Zato mě zaujalo rozhraní vodní vesnice a Saifuddinovy mešity (největší a
nejkrásnější
brunejské mešity). Vše je přímo v centru, hned vedle soustavy propojených
shopping
mallů nabízejících nejrůznější zboží a sloužících jako hlavní zdroj
všednodenního
i víkendového vyžití místních (a nakonec i turistů). Saifuddinova mešita je
mramorem
zářící skvost, lemovaný vodním příkopem. Špína, dokonce přímo odpadky, do
příkopu
pronikají z bezprostředně sousedícího Brunejského zálivu, kde na pěti metrech od
plotu mešity navazuje v tom nejpříkřejším kontrastu první barabizna dosud
nemodernizované
části vodní vesnice. Prostě hned vedle dokonalé čisoty děsný bordel, a to přímo
v historickém jádru hlavního města. Nevím, jestli na toto lze lákat turisty. Pro
nás
to byla rozhodně zábava.
psáno v dubnu a květnu 2009