Malajsie – Sarawak – Kelabitská vysočina

Podruhé jsem se vydal na Malajsko-Indonéskou hranici, do oblasti zvané podle domácího etnika Kelabitská vysočina. Poprvé jsem tady byl před třemi lety (2004), Martin Dančák v roce 2002 – a docela jsme se shodli, že kromě Bruneje je třeba zajet ještě sem. Není to nijak daleko, jen kousek od Bruneje, letadlem z pobřežního města Miri necelou hodinu letu. Proč je to místo tak přitažlivé? Za prvé: příjemné klima – jde o širokou náhorní kotlinu v nadmořské výšce kolem 1000-1200 m, obklopenou horami dosahujícími 2500 m; za druhé: krásná příroda, většinou ještě primární horský prales porůstající okolní kopce; za třetí: malé osídlení, maximálně 4-5 tisíc lidí rozptýlených v několika malých vesnicích (největší Bario má asi 1000 lidí, internátní školu a odnedávna také internet); a za čtvrté: Kelabité jsou velmi přátelští a příjemní, a to i vůči cizincům.

    V posledním bodě se situace bohužel pomalu horší, začali si totiž zvykat na turisty jako zdroj příjmu. Jen před třemi lety mi některá nyní navštívená místa připadala méně ovlivněná a „zkažená“. Turisté se zdržují hlavně v Bariu, ovšem cizinci jsou obecně vítaným zdrojem příjmů a tím pádem relativní prosperity. Ubytovat cizince nebo ho vodit po vesnicích je výhodnější než pěstovat rýži. V Bariu jsme viděli i takový výjev, kdy ženské u boudy na poli ukázkově mlátily rýži a dvě evropské či americké turistky (kontrast v oblečení a ostatním vybavení si lze dobře představit) si je z různých úhlů fotily. Tak dalece se nám ti naivní Kelabiti nechali zkazit. A to ani nemluvím o jejich zkaženém životním stylu ve městě, což jsem mohl sledovat v roce 2004.

    Nebudu se rozepisovat o Bariu, tam jsme byli jen dva nebo tři dny úplně na konec. Po příletu jsme hned z letiště šli přes vesnici Pa’Umor do asi 4-5 hodin vzdáleného Pa’Lunganu, odkud jsme měli namířeno do hor. V Pa’Lunganu jsme se ubytovali v jediném místním guesthousu, který zde v rámci podnikání v ekoturismu založila spolu se svým chotěm (číňan z Kuchingu) místní rodačka paní Supang. Na tak malou vesničku je to až moc, návštěvy jsou zde spíš sporadické, a ani odlehlost Pa’Lunganu dvěma bývalým vrcholným politikům a intelektuálům neprospívá (Supang byla členkou sarawackého parlamentu, manžel celkem významný ekonom). Z Pa’Lunganu dál není kam moc jít, jedině tak pěšky do pralesa. Na to ovšem většina lidí není, hlavně si ke Kelabitům jezdí (nebo vlastně létají) odpočinout.

    To jsme vlastně chtěli i my, ale plánovaný „oddychový“ výlet na nejvyšší horu Sarawaku Gunung Murud se ukázal být obtížnější a delší, než jsme čekali. Pět dní jsme šli někdy i 8-9 hodin poměrně namáhavým terénem po lesních pěšinách, z kopce do kopce. Vzhledem k nadmořské výšce kolem 2000 a víc m nebylo nijak zvlášť teplo, na hřebeni Murudu dokonce poměrně zima. Lehce pršelo a půda byla místy celkem bahnitá, vlhká a kluzká. Měli jsme dva průvodce, místní vesničany z Pa’Lunganu – staršího Stevena (37), jehož Kelabitské jméno bylo docela složité, a mladšího Liana (19). Nesli nám část věcí, vedli nás po pěšinách i mimo ně a poskytovali kompletní servis včetně spaní a jídla. Steven svou archivní brokovnicí zastřelil jelena muntžaka, takže jsme měli kvalitní čerstvou stravu. Nemuseli jsme se skoro o nic starat – kromě pijavic, kterých zde bylo oproti Bruneji bohužel spousta.

    Horský les centrálního Bornea je jiný než nížinný, víc podobný temperátnímu. Není tak hustý, stromy jsou nižší, místy tvoří až mírně jednotvárné porosty, druhová bohatost bude pravděpodobně menší než v nížinách. Jsou zde roztroušeně nahosemenné dřeviny, např. pro stavbu domů vyhledávaná Agathis borneensis (kelabitsky zvaná „tumu“, což jsme zvěděli od Stevenova otce, pozoruhodně čilého staříka). Vegetace na hřebeni Murudu je podobná mediteránním křovinám, dominují zde podobné čeledě – Ericaceae a Myrtaceae. To je ale vnější podobnost, velký rozdíl je v klimatu, které je v tropech celoročně téměř neměnné, není zde žádné výrazné období sucha. Sklerofylie tropických horských mlžných lesů je adaptací na fyziologický nedostatek vody. Na Murudu i na Kinabalu je zřejmě podmíněn mělkým skalnatým substrátem, na povrchu tvrdé silikátové skály leží jen tenká vrstva kyselé organické hmoty. Srážky jsou zčásti ve formě horizontálních (mlha), takže se do půdy dostanou spíš málo. V mlžném lese nejsou na rozdíl od mediteránních macchií cibuloviny čili geofyty, o jednoletkách neboli terofytech nemluvě. Tyto adaptace totiž předpokládají delší období sucha, typické suché horké mediteránní léto. Zato je všude spousta láčkovek (rod Nepenthes), obzvlášť nápadná je Nepenthes lowii. Tyto kytky naopak sucho nesnesou, většinou preferují vysokou vzdušnou vlhkost – totiž mlhu.

    Největší aktuální hrozbou jsou těžařské aktivity, které pokročily až na samou hranici Kelabitské vysočiny. U některých vesnic byl les zcela nedávno úplně a naholo vykácen. Z letadla je dobře vidět, jak se těžařské cesty klikatí po všech hřebíncích a jejich svazích. „Pokrytí“ je doslova velkoplošné, i když cesty ještě nejsou připraveny úplně všude. Z nezainteresovaného pohledu je velmi těžké odhadnout, jestli bude v příštích letech prales mezi Brunejí a hranicí s Indonésií vykácen, nebo jestli tomu nějaký ekologicky uvědomělý počin zabrání. Zatím je „v bezpečí“ pouze jádrová oblast kolem Murudu a Batu Lawi, v roce 2005 vyhlášená jako národní park. Pohled na těžařské cesty v těsné blízkosti donedávna téměř nedostupných horských hřebenů je ovšem tristní a bere jakékoli iluze. Aktuální mezivládní aktivita zvaná The Heart of Borneo, ke které přistoupily Indonésie, Brunej a Malajsie, by měla chránit primární lesy v jádru Bornea, dohromady tisíce kilometrů čtverečních. Velké plochy pralesa v indonéském Kalimantanu však může čekat vykácení, podobně jako se děje v Sarawaku. Tropické dřevo je cennou komoditou, kterou státy nemající na rozdíl od Bruneje bohaté zásoby ropy, zřejmě nehodlají nechat nevyužitou.

psáno v dubnu až květnu 2007

fotografie jsou zčásti M. Dančáka