Indonésie

Neuvěřitelně pestrá země, souostroví desítek tisíc ostrovů, z nichž ovšem jen pár je velkých (Borneo, Sumatra, Jáva, Sulawesi, polovina Papui je taky Indonéská). V Indonésii žije přes 200 milionů lidí, z toho asi polovina (nebo ještě víc?) na poměrně malé Jávě, která má 130 tisíc km². Právě na Jávě jsem strávil deset dní odpočinkové návštěvy u Jitky Váchové, mé bývalé spolužačky z AVU (diplomovali jsme společně v roce 2003) a její indonéské rodiny.

     Jáva je pozoruhodná snad ze všech možných hledisek. Zaprvé, patří do řetězu ostrovů na rozhraní zemských desek, samotný ostrov je v podstatě řada aktivních sopek, většinou přes 3000 m vysokých (krásné jsou např. Arjuna, Semeru, Merapi, Bromo...). Vzhledem k tomu, že na úpatích těchto aktivních vulkánů je husté osídlení a často velká, milionová města, bývá zde život jednou za čas docela zajímavý – vrstvy popílku a tak. Největší a nejničivější byl v roce 1883 výbuch Krakatoi, vlastně ostrůvku mezi Sumatrou a Jávou. Následky se projevily až v Evropě, kdy tehdy kvůli zastínění slunce prachem nebylo léto... Horší bývá zemětřesení, dvě ničivá byla úplně nedávno: v roce 2004 v moři u severního konce Sumatry, v roce 2006 na Jávě v Yogyakartě. V prvním případě to znamenalo kolem 10 tisíc mrtvých, většinou ve městě Banda Aceh; v druhém případě 6 tisíc mrtvých.

Zadruhé, strašně zajímavá je indonéská etnicko-kulturní směsice. Jen okrajově a velmi zdálky jsem viděl situaci na Jávě. Tam se mluví hlavně javánsky, i když každý region má svou variantu. Javánština je jiná než indonéština, prý daleko složitější. Indonéština byla vytvořena jako umělý jazyk až ve 20. století, v souvislosti se vznikem samostatné Indonésie po 2. světové válce, a je odvozena z Malajštiny, což je něco jako latina jihovýchodní Asie. Lidi z různých částí Indonésie si tak rozumí jen díky umělému jazyku. Ještě zajímavější je to s kulturou, která je složitá hlavně díky vývoji. Základní substrát je na Jávě hinduisticko-buddhistický. Z té doby pochází hlavní památky, buddhistické monumenty Borobudur a Prambanan.

     Později přišel islám a křesťanství, které převažují podle oblasti, resp. ostrova. Striktní formy islámu jsou třeba na severní Sumatře (Aceh), Jáva je relativně umírněná, ale v poslední době trochu „přituhuje“; Bali je hinduistické a proto tolik láká západní turisty (nejsou žádná omezení, zábava na každém kroku). Na Jávě žije hinduistická komunita na svazích sopky Bromo. Flores je křesťanský, ale prý trochu povrchově, dost se totiž drží původní animistická náboženství, zvlášť merapu. Papua (indonésky Irian Jaya) je hodně přírodní, takže opět lokální přírodní náboženství, dnes určitě hodně misionářsky ovlivněná, takový pěkný kulturně-náboženský mix...

     Já jsem byl nejdřív v Malangu na východní Jávě, což je asi 2-4 milionové město mezi sopkami Arjuna a Semeru. Bydlel jsem u Jitčiny rodiny. V úzké několikrát lomené uličce žije snad 20 lidí, dům o ploše nějakých 50 m čtverečních a dvou podlažích obývají rodiče děti, kterých mají osm vlastních a šest adoptovaných; většinou jsou provdané nebo oženění, až na jednoho všichni v té uličce nebo těsně kolem; dvě dosud svobodné děti žijí s rodiči. Místa je šíleně málo, tak stísněné podmínky by Evropan asi nesnesl. Všude je ale velmi čisto, žádný stres, spíš pohoda a tolerance. Protože poměry byly opravdu příliš stísněné, přestěhovala se Jitka s manželem Yoyokem (oficiálně se jmenuje jinak, daleko složitěji) do poměrně vzdálené Yogyakarty (Jogjakarta a další varianty psaní, obvykle prostě Yogya), asi milionového (nebo většího?) města na jihu centrální Jávy, starého sídla sultána a kulturního centra. Je zde umělecká akademie a vůbec kulturní život. S několika umělci jsem se setkal, byl jsem na vernisáži velké výstavy, atd. Obrazy vypadají kupodivu jako evropské, jsou naším uměním totálně ovlivněné. Nejradši mají evidentně surrealismus, hodně obrazů je jakoby od Dalího a od Magrita. Divné, na náš současný vkus eklektické, příliš symbolické. Ale mají i hodně kvalitních umělců a děl. Něco jiného je samotné jádro javánské kultury – stínové divadlo wayang, které je obvykle v podobě dvourozměrných, jemně vyřezávaných loutek. Základní příběhy jsou jen dva: Rámajána a Mahábharáta. Takže původní hinduistický substrát, který nepřekryl ani islám. Na jednom wayangovém představení jsem byl (naštěstí netrvalo tradičních osm a více hodin), a i když jsem pochopitelně nerozuměl ani slovo, byl to silný zážitek.

Ve srovnání s Brunejí, kde jsem byl většinu času předtím, je Indonésie téměř pravý opak. Velká lidnatá (místy přelidněná) země, sice taky islámská, ale ne tak jednoznačně a vyhroceně, je daleko chudší a tím pádem méně uhlazená, je spíš špinavá, zanedbaná a zaprášená. To samozřejmě vůbec nevadí, možná naopak. Vše je pestřejší a zábavnější. Taky podstatně levnější. Hrozně levná je třeba doprava, jídlo, bydlení – ovšem jen pro nás, pro místní vůbec ne. Indonésie není žádný stát blahobytu a proto ani nefungují sociální služby jako státní důchod, bezplatné školství nebo administrativní úkony. Za vše se prostě platí, a to hodně – lepší a levnější bývá dát úplatek, čili podpořit všudypřítomnou byrokracii.

psáno v dubnu 2007