Brunej

Zdánlivě prťavý státeček, minisultanát na severním pobřeží Bornea, tři stupně zeměpisné šířky nad rovníkem a o sedm hodin víc než ve střední Evropě. Na 5000 km² žije asi 300 tisíc lidí, kteří mají to štěstí, že v pobřežních vodách jsou velká naleziště ropy. Ropa se v oblasti začala těžit na začátku 20. století, konkrétně v Miri (jak jsem se dozvěděl z trička zakoupeného v prodejně suvenýrů), které je kousek vedle hranice už v Sarawaku, jednom z federálních států Malajsie. Bohatství sice není na první pohled vidět, zvlášť pro člověka přijíždějícího z bohaté Evropy, vyniklo ale když jsem se do Bruneje na chvíli vrátil kvůli tranzitu na cestě z Indonésie. Všechno je podobně betonové, asfaltové, uklizené, spořádané a vůbec fungující – jako v Evropě. Asie byla vyhnána do skromných tržnic a snad i autobusových nádraží menších měst, jinde jsem ji neviděl.

    Státu vládne spravedlivou rukou už několik století sultán. To je v oblasti obvyklé, Malajsie je tvořena konfederací sultanátů, jen Sarawak a Sabah a tři městské celky (Melaka, Pinang a Kuala Lumpur) nejsou sultanáty, ale republiky. V Indonésii bylo dřív taky několik sultanátů, ten v Yogyakartě, v novodobých dějinách zřejmě nejnápadnější, přežívá aspoň symbolicky v osobě sultána Hamengku Buwono X. dodnes. Jeho předchůdce, stejného jména IX., byl poměrně významným politikem a vicepremiérem Indonésie ve druhé polovině 20. století. Ale to jsme odbočili. Brunejský sultán a Yang di Pertuan (což se automaticky píše a znamená Jeho výsost) Hassanal Bolkiah (atd.) má těsně přes šedesát, žije v monumentálním paláci zvaném Istana, má dvě manželky, neposlušného bratra, kterého kvůli velkolepému přisvojování státních peněz vyhnal (bratr si jako ministr financí „půjčil“ peníze na vybudování neskutečně luxusního hotelu Empire, a kdoví co ještě), a samozřejmě nadějné potomky. Jak pravila naše kamarádka a opečovávatelka Kamariah, sultán je velmi na ženy (vyjádřila to ovšem daleko drsnějším výrazem). K tomu mu nepochybně napomáhá tu ležérní, tu elegantní oblečení, a hlavně sestřih vousů tak, že připomíná kruh kolem pusy, trochu jako akvarijní sumeček-přísavník. Níže postavení muži nosí zpravidla knírek či řídkou bradku, vousy jsou v muslimské zemi podnětem k větší váženosti. I já jsem si nechal před odjezdem růst vousy, ovšem netestoval jsem, co by se stalo, kdybych se náhle oholil.

    V Bruneji jsou dnes všude perfektní silnice, dokonce dálnice (pobřežní linie má pár desítek km), úchvatné moderní mešity, nákupní centra (ty jsou ale všude i mimo Brunej), velký univerzitní kampus, za který by se nemusela stydět žádná západní univerzita, a spousta nových rodinných domů. Byli jsme doma u rodičů Kamariah (přímo k sobě nás nepozvala). Vila jako z Dallasu, dokonalý kýčovitý luxus, velká vstupní hala a přijímací salónek, dva zřejmě indonéští služebníci a další Indonésané budující křivou cihlovou zídku kolem pozemku. V Bruneji je nejlepší pracovat ve státních službách, kde jsou platy vyšší než v soukromé sféře. Současná populace je díky investicím do vzdělání studovaná, místa se pomalu zaplnila a sehnat státní místo prý není už tak snadné. Nemám přesný přehled, ale platy a životní úroveň jsou v Bruneji na úrovni nejbohatších států. Na rozdíl od ČR znamená vzdělání řádově vyšší platy, hlavně v té státní sféře. Když člověk pracuje 30 let, má důchod ve výši posledního platu. Ale dost o těchto relativně pomíjivých věcech, kdoví, jak bude v Bruneji, až dojde ropa.

Naší hlavní prací nebylo obdivovat pokrok, ale bádat. Univerzita spravuje terénní stanici, což je soustava poměrně luxusních dřevěných domů, určených pro pobyt výzkumníků. Kupodivu sem mnoho výzkumníků nejezdí, stanice je málo využitá – kromě skoro každotýdenních školních exkurzí (aspoň něco). Zařízení se jmenuje Kuala Belalong Field Studies Centre (KBFSC) a bylo založeno při společné expedici Universiti Brunei Darussalam (UBD, čti jú bí dí) a britské Royal Geographical Society, konané v letech 1991 až 1992. Hlavní iniciační a organizační osobou byl náš známý Gathorne Cranbrook, Earl of a Lord, člen horní sněmovny britského parlamentu. Pozoruhodný člověk, se kterým jsem se seznámil díky exkurzi po moravských pralesovitých bučinách, kterou jsem organizoval v květnu 2006. Zvláštní, kam člověka můžou zavést bučiny – až do nitra tropického deštného lesa, přesněji smíšeného dipterokarpového lesa.

    V KBFSC jsme díky Cranbrookově přímluvě a velkorysosti UBD pobývali zcela zdarma, včetně dopravy a jídla třikrát denně (indonéský kuchař Sucipto pro nás vařil, i když tam kromě nás zrovna nikdo nebyl). KBFSC je v relativně odlehlém distriktu Temburong – Brunej je rozdělena na dva nestejně velké díly, kvůli nějakým smlouvám a snad i mírnému nátlaku se tam vklínil Sarawak. Temburong oplývá přírodními lesy, horní konec tvoří národní park. Na soutoku řek Temburong a Belalong je sídlo správy a turistická zařízení, kousek po proudu Belalongu pak KBFSC. Terén je hodně svažitý, rychlá tropická eroze vytvořila soustavu hlubokých údolí, příkrých svahů a úzkých ostrých hřbetů a hřbítků.

    Naším cílem bylo provést inventarizaci stromů o průměru > 5 cm na trvalé ploše, kterou založili se zakládáním stanice. Vybrali tehdy čtyři trvalé jednohektarové plochy, jak jsme ale zjistili, opravdu inventarizovány jsou jen dvě, čtvrtá nikdy nebyla a třetí možná jen na začátku. Od roku 1991 byly na pravidelné souřadnicové síti zachyceny pozice všech jedinců (nejprve nad 10 cm, později nad 5 cm průměru kmene), určena čeleď, někdy rod, někdy i druh, a změřen průměr kmene v prsní výšce (DBH). To se opakovalo v letech 1995, 2000 a letos, v roce 2007. Stihli jsme ovšem jen plochu 1, plochu 2 musí udělat sami. Jak na potvoru bylo ještě období dešťů, které trvá od října do února. Koncem ledna, kdy jsme trávili prvních deset dnů v KBFSC, pršelo každý den a někdy tak, že se ani nedalo jít na plochu. Podle Rodzaye, který se střídá se Sallehem v úloze správce stanice, napršelo v lednu 1000 mm srážek, roční úhrn je 5000.

    Podruhé jsme přijeli v polovině února, to už začalo El Niňo a s ním suché (nedeštivé) počasí. Řeka Belalong dokázala po dešti stoupnout o metr i dva, a během dne zase klesnout. V suchém období nastává problém s dopravou, protože ta se realizuje pouze prostřednictvím dlouhých člunů a místních lidí (většinou asi Ibanové). Cesta lodí trvá asi dvacet minut, vyžaduje značnou zručnost a znalost řidiče a když je nízký stav vody, loď se místy nedá použít. KBFSC je kromě přísunu jídla závislá hlavně na pravidelné dopravě benzínu do generátoru elektrického proudu (dráty tam zatím žádné nevedou), kterého se denně spotřebuje kolem 60 litrů. Je ovšem levný, litr za šest korun. Elektřina je k dispozici vždy ráno mezi šestou a devátou a odpoledne mezi  čtvrtou a jedenáctou. Přesnost záleží na tom, jestli je ve službě Rodzay nebo Salleh – ten první je Brunejec, spolehlivý, nemluvný, pečlivý, technicky i jinak velmi zručný, pravověrný muslim; ten druhý je Iban, poněkud temperamentnější, povídavější, relativně dobrý znalec místních druhů stromů, konvertita na islám (asi těžko odolat, když je to státní náboženství). Protiklady, prý se vzájemně nesnášejí (nedivím se).

Co ještě o Bruneji? Zážitků je samozřejmě daleko víc, mimo recepci u Vice-Chancellora UBD (zábavného človíčka s titulem Dato, obecně malajský čestný přídomek; Kamariah ho označila za "nepoužitelného", totiž toho Vice-Chancellora) taky konzumace tropického ovoce na pokoji v UBD; vynikl hlavně durian, který bylo cítit i po deseti dnech, když jsme se tam na jednu noc vrátili. Dále asistentka Kamariah jménem Rafiah, milá mladá Brunejka s nějakým nerozluštitelným traumatem (tipovali jsme nešťastnou lásku nebo tak něco), v šátku prý krásnější než bez něj (mě připadla tak nastejno). Velkou srandu jsme si užili s místními řidiči člunů a terénními asistenty v jednom. Nejsou to Brunejci, ale pravděpodobně místní Ibanové. Vypadají hrozně sveřepě až krutě (pročež jsme jim souhrnně říkali „krutor“, jednomu pak přímo Krutor), s jejich "vojenským" sestřihem vlasů a tričky s nápisem CIA a Police; dojem trochu kazily růžové gumové šlapky do vody, které (hlavně Krutor) nosili. Když ale promluvili, nenašli byste zakřiknutější a ostýchavější lidi (opět hlavně Krutor). Prostě sranda. Někteří byli hodně schopní, chytří a samostatní (a nebylo jim moc přes dvacet) – při inventarizaci zejména jistý Rajid (nechal si říkat „Bojs“ a hodně kouřil), jeho kolega Hendry a taky Rodzay. Naopak potíž byla s místními studenty, kteří nám dobrovolně pomáhali – poměrně rychle odpadali, rychle se unavili a vůbec, nepracovali samostatně.

    Poslední den nás Salleh vzal na Rhizanthes, parazitickou rostlinu blízce příbuznou Rafflesii. Měli jsme velké štěstí, jeden květ ještě kvetl. Připomíná Rafflesii, je ale trochu menší a stavbou daleko zajímavější. Okvětí vybíhá v doslova žížalovité, k zemi přitisklé cípy, po kterých vylézají mravenci. Střed je hustě jemně dlouze ochlupen – proč, to jsem neodhalil. Květ smrdí rozkladem, podobně jako Rafflesie, a láká tak opylující mouchy. Tropický les je vůbec něco úžasného (konečně jsem se k tomu dostal). Na rozdíl od našich plantáží stejnověkých sirek, dokonale přehledných, opečovávaných a uklizených, je primární tropický les dokonce i něco jiného než naše předpokládané pralesy, které jsou pořád ještě hodně spořádané. Není to ale úplná houština, aspoň zpravidla. Stín je poměrně velký, takže podrost není moc hustý – přízemní vegetace je spíš řídká až sporadická. Co způsobuje problém jsou ratany, popínavé palmy s dlouhými výběžky listů, které jsou hustě osázeny zpětnými háčky. Když se zachytí (a to se děje v jednom kuse), je nutno se odháčkovat. Ratany jsou snad všude, ale dá se jim i vyhnout. Práci v lese každopádně hodně znepříjemňují. Druhý obtížný faktor jsou pijavice. Letos kupodivu nebyly v KBFSC žádné, což jsme (zvlášť po návratu z malajského intermezza) silně oceňovali.

    To hlavní jsou v tropickém lese stromy. Na jednom hektaru je mezi 1000-1500 jedinci stromů o průměru nad 5 cm; rostou rychle, podle druhu dorůstají až osmdesátimetrových výšek. Velké stromy jsou svět sám pro sebe, porostlé kapradinami, epifyty a liánami, které vedou od země do pozoruhodných výšek jako kabely či potrubí (bývají i 10 cm tlusté a dřevnaté). V korunách žijí zoborožci, veverky, opice (v KBFSC například giboni), ještěrky a tak dále. Taxonomicky dominuje několik čeledí, z hlediska dřevní hmoty dvojkřídláče (Dipterocarpaceae), z hlediska počtu jedinců pryšcovité (Euphorbiaceae); nápadné jsou také rody a druhy čeledí Anacardiaceae, Myristicaceae a asi čtyřiceti dalších. Druhů je v místním lese okolo 230 na hektar, podle údajů z plochy obhospodařované Aarhuskou univerzitou (jen stromy!).

Stručně řečeno: co je v temperátní zóně na zemi a člověk to musí hledat se sklopenou hlavou, někdy po kolenou, a na ploše daleko větší než jeden hektar, to je v tropickém lese nahoře, musí se k tomu lézt nebo stříhat teleskopickými nůžkami (kvůli určení), na ploše překvapivě malé – a o sto kilometrů vedle už mohou být úplně jiné druhy. Člověk pak vidí to pitvání a rozmělňování v podstatě už dávno (aspoň v základních rysech) známého, které provozujeme v evropských podmínkách, v poněkud zábavné perspektivě. Vše se dá při solidních znalostech určit už v terénu, příroda je při své chudosti hustě prošťáraná, takže pomalu nezbývá než teoretizovat a modelovat. Jen aby ty modely časem nenahradily přímou zkušenost... V této souvislosti se jeví člověk a tisícileté lidské ovlivnění přírody jako zásadní a rozhodně obohacující faktor. Různá hledání pravé, člověkem nedotčené přírody (a toho, co jsme za ni často schopni považovat!) se zvlášť bezprostředně po návratu z tropů jeví – no řekněme kuriózně.

psáno v dubnu 2007