Krátký cestovatelský článeček o Tibetu a přilehlých oblastech

napsal Radim Hédl, 2001

Tak mám za úkol napsat cestovatelský článek o jedné v poslední době vysoce populární oblasti, o Tibetu... Všude se to dnes hemží Tibetem – v časopisech, v televizi, na internetu, ale pořád ho ještě asi není dost. Pro duchovně naladěnou populaci západního světa je Tibet jakousi ideální zemí, kde všichni ráno, v poledne i večer meditují, aby se posléze pod vedením moudrých mnichů dostavilo osvícení. Taky nedávno oslavili padesáté výročí od „osvobození“ čínskou lidově demokratickou armádou, takže je potřeba zasadit se o osvobození Tibetu. A kdo je dnes kromě papeže větší mediální hvězda než dalajláma? To by snad mohla být představa běžně vzdělaného Evropana o této rozlohou obrovské, počtem obyvatel však velmi malé zemi. 

    V Tibetu jsem byl spolu s dalšími sedmi lidmi letos v červnu. V nadmořských výškách čtyři až pět tisíc metrů nad mořem, kde jsme se pohybovali (níž totiž nebylo kam), zrovna probíhalo jaro. Sice jsme původně mínili provádět jakýsi pseudovědecký výzkum přírody, z toho ale nakonec sešlo. Dražší než měsíční cestování po pláních západního Tibetu snad může být už jen pobyt v centru Tokia. Ale aspoň lze Tibet relativně bez problémů navštívit; před deseti nebo patnácti lety to prý bylo horší. Ještě za Maa (+ 1976) a jeho kulturní revoluce asi vůbec nemožné.  

    Nechci nudit fakty – raději zkusím vyjmenovat, co se mi vybaví, když se řekne Tibet. Jsou to: Obrovská velehorská pustina, velká zima a zároveň velké teplo, písečné duny a kousek vedle věčný led a sníh, hlad zaháněný čínskými nudlovkami, maximální trpělivost (odjet stejně není kam), skoro nulová hygiena, spasené pláně, skalnaté hřebeny, sněhem pokryté impozantní šesti-, sedmi- a osmitisícovky, jakž-takž zelený, celkem přívětivý východ – oblast zvaná Kompo, hrozně nudný a jednotvárný západ a centrální pláně, proti kterým vypadá střední Tibet, kde jsou největší sídla jako Lhasa s pár set tisíci obyvateli, docela úlevně, pro vyznavače všech místních náboženství svatá hora Kailás s pěknou bílou čepičkou, svatý pramen, kde jsme si nejdřív vyčistili zuby a pak si tam přišli Tibeťani nabírat svatou vodu, svatý sloup, který se staví pod Kailásem každý rok znovu a podle toho, kam se nakloní, se věští budoucnost země (jinak to ale vypadalo úplně stejně jako stavění májky), pod Kailásem svaté jezero Manasarovar, které vzniklo jak jinak než díky milostivému rozhodnutí Guru Rinpočheho, desítky svatých šutrů do kterých obtiskl svou ruku, nohu, atd. Guru Rinpočhe, který do Tibetu importoval někdy v osmém století z Indie buddhismus, všeobecně populární jogín Milarepa, co zhruba před tisíci lety bydlel v jeskyni živě se toliko kopřivami až z toho došel osvícení, svaté jezero Namco, které vypadá jako moře jen kdyby člověk nevěděl, že leží nějakých čtyři a půl tisíce metrů nad mořem, obyčejný Sonam, náš tibetský řidič, kterému jsme určitě lezli na nervy, ale peníze nějak vydělat musí, sem-tam roztroušení pastevci ovcí, koz, jaků, jejich psi, které drsné klima vyselektovalo k obzvláštní odolnosti vůči zimě, občas gazela. A to všechno čtyři – pět tisíc metrů nad mořem, takže člověk z nížiny má pořád problémy s dýcháním a jakoukoli aktivitou vůbec. U některých případů to dokonce hraničí s rizikem pobytu v útulné zinkové schráně, nebo aspoň kyslíkovém vaku.

    Samozřejmě nesmím zapomenout na kláštery – jak se všeobecně tuší, centra a klenoty veškerého duchovna. Nadšence a příznivce tibetského buddhismu musím bohužel zklamat – nějaké to slušné duchovno aby tam pohledal. Kláštěrů bývalo sice v Tibetu dobrých pár tisíc, po kulturní revoluci jich ale prý zbylo jen třináct. V posledních pár letech se sice mohutně renovují, mnichů je taky všude spousta; bývalému stavu, kdy kláštery řídily život v celé zemi, se to ani zdaleka neblíží. Velmi často jsem měl naopak pocit, že se mniši snaží z turistů vyždímat co nejvíc peněz, aby si mohli koupit lepší kalkulačku, na které by si své „zisky“ spočítali. Kláštěrů jsme kvůli naší šéfce Zuzaně, fanatičce na cokoli tibetské, prolezli snad padesát (dva, tři a více denně). Až na velikost byly všechny skoro stejné. Ve svatyních byly vždycky sochy Guru Rinpočheho, Buddhy ve třech jeho vtěleních, standardizované svaté malby na stěnách, atd. Takhle nějak to muselo vypadat u nás ještě v 19. století, kdy lid žil katolickou vírou.

    V Tibetu jsem celkem s překvapením konstatoval, že velká světová náboženství se ve svých vnějších projevech a ve věrouce předkládanou běžnému věřícímu liší jen málo. Jsou to docela zajímavé variace na jedno téma. U nás mají křesťané latinský kříž, v Asii buddhisti a hinduisti hákový; my máme svaté, oni dokonalou analogii v podobě bóddhisattvů; spasitelem křesťanů je Kristus, pro buddhisty hraje velmi podobnou roli Buddha; u nás se chodí na pouť do Santiaga nebo na Svatý Kopeček, v Tibetu na Kailás nebo kolem Pótaly; křesťané si vytrvale opakují Otčenáš a modlitby k panence Marii, buddhisti Óm mani padme húm a všelijaké jiné mantry; růženec mají v Tibetu stejný... Co u nás zatím chybí je automatizace modlení v podobě modlitebních mlýnků a praporků. V Tibetu by zase mohli zavést třeba varhany – jejich trumpetky a bubínky se co do duchovního zážitku vůbec nedají srovnávat. Peklo si představují snad úplně stejně... v jednom klášteře jsme to viděli pěkně namalované na stěnách, podobně se u nás malovaly fresky Posledního soudu. Možná i Mariánský kult by našel svou tibetskou paralelu. Pozoruhodné je, kolik vyplýtvají alkoholických nápojů obětovaných zlým božstvům. Ta jsou samozřejmě všude a i ďáblíka lze opít zkvašeným ječmenem! Pokud jsem mohl vidět a posoudit, tibetský buddhismus vůbec nejvíc ze všeho připomíná šamanismus; etnolog by se v klášterech dozajista vyřádil. Ani by všechny ty taneční masky, bubínky, provrtané kosti, posvátné kameny atd. nestačil pobrat. Docela rád bych věděl, co si o tom myslí tibetské duchovní špičky, pokud ještě nějaké zbyly... Nejspíš jsou všichni spolu s hlavním lámou sekty Gelukpa v exilu v Dharamsale. I to současné vtělení Pančenlámy jim „našli“ Číňani.

    Kromě klášterů bych rád vzpomenul také jinou složku duševního života tibeťanů – totiž noční kluby. Ty se vyskytují jen ve větších městech a jsou daleko atraktivnější než všechny kláštery dohromady. Navštívili jsme jich několik, v Žigace a ve Lhase. Tyto podniky jsou něco mezi klasickou diskotékou a šantánem, stěny jsou pomalované velmi podobně jako v klášterech, vstupné na rozdíl od klášterů není žádné, zato pití je drahé a hostesky pořád dolévají. Sedí se v sedačkách vkusně uspořádaných v boxech podél stěn. Na pódiu vystupují pod pestrobarevnými světly a stroboskopem vynikající místní i hostující umělci (totiž Číňani). Oblečeni v tradičních kostýmech předvádějí tance různých stylů, zpívají karaoke na místní pop-šlágry, dokonce i techno vám občas zahrají. Skutečně vkusné jsou moderní variace na lidovou hudbu – není to tedy nejprogresivnější hudební trend jen u nás, nýbrž i v dalekém Tibetu. Čechomor by bledl závistí. Většinou se na tyto variace tančí tibetské kolové tance... Tibeťani a místní Číňani však chodí do tanečních a bez problémů zvládají evropské i latinskoamerické tance! Moje vrcholné zážitky z diskoték jsou celkem tři: 1. Na jakýsi smyčcový nástroj živě interpretovaná klasická tibetská hudba napasovaná na totálně odlišnou melodiku a rytmiku naší hudby, pouštěnou coby pozadí. Lituji jen, že jsme zrovna nenahrávali. Pouštěl bych si tuto nahrávku v dobách největších zimních depresí – zaručeně rozveselí. 2. Čínské víno značky Great Wall, jehož láhev stála jen necelých 600 korun. Byl to delikátní nápoj svou chutí, barvou i konzistencí nijak se nelišící od jahodového sirupu. 3. Naše sponzorka, prý studentka, která do nás (a obzvlášť do Vildy s Vlasťou – určitě ji přitahovali svou vstřícností a kamerou!) lila doslova desítky místních piv a vín. Celkový dojem: jednoznačně pozitivní, vřele doporučuji. 

    A jací jsou samotní obyvatelé, Tibeťani? Etnicky (fyziognomií, jazykem, způsobem života a náboženstvím) mají nejblíž k Mongolům a ostatním kočovným národům obývajícím středoasijské vysokohorské polopouště a stepi. Ovšem nomádi ze západních pustin vypadají trochu jinak než usedlí zemědělci z centrálního a východního Tibetu. Atmosféra vesnice často působí velice podobně jako u nás. Chovají stejné zvířectvo, pěstují stejné plodiny – ovšem kromě cukrové řepy a pštrosů. Tibeťan je člověk většinou milý, často dost (své)rázný, těžkým klimatem a osudem zocelený – takže ve třiceti vypadá na padesát a má kvůli intenzivnímu záření záněty očí. Při setkání zdraví tašidelék, což jsme zažili většinou když nás míjeli na náboženské pouti (tzv. khoře) kolem Kailásu. Letos byl obzvlášť výhodný rok, protože to padesátikilometrové kolečko přes sedlo Dolma (5600 m n.m.) stačilo absolvovat jen jednou, a mohli jste rovnou do vnitřního okruhu. To je jen jednou za třináct let, v roce ovce. Vstup na vnitřní okruh samozřejmě  nikdo nehlídá – kromě čínských úředníků, kterým jde spíš o vlastní důležitost a kromě toho mohli našemu oficiálnímu tibetskému průvodci Tašidavovi udělat pěkné problémy, kdybychom porušili schválený itinerář –, ale karma je pro každého pravověrného buddhistu velice důležitá. Každý chce přece nasbírat co nejvíc bílých kamínků a žádné černé, aby se v příštím životě narodil minimálně jako člověk, nedej Buddha jako démon s úzkým krkem a velkým břichem, takže má pořád hlad! Člověk má naštěstí pořád po ruce campu a jačí čaj, které chutnají a vypadají jako jíl a slaná polívka (někomu jačí čaj chutná, mě byl odporný). K přežití ve vysokohorských podmínkách jsou spolu se sušeným ovčím nebo jačím masem zřejmě ideální. Momo je ale rozhodně lepší. Pekingská strava mi ovšem vyhovovala daleko víc, i když nás tam týden tahali po úřadech jako pitomce, a nakonec jsme stejně museli odletět všichni stejně. Ačkoliv se to trochu prodražilo, byli jsme nakonec strašně šťastní, že se nám podařilo z Pekáče vůbec dostat. Dřepět tam v hotelu další měsíc, na to už nebyly peníze, a ta šílená nepřestávající pekingská mlha, to taky nebylo samo sebou! Zatím však mohu celkem zodpovědně prohlásit: zpátky do Číny kdykoliv, do Tibetu už radši ne.