Německo – Harz a severní předhůří
Goslar - falc - malby - Harz - Brocken
Na Velikonoční víkend 2007 jsem se vydal navštívit sestru, která tráví tříměsíční stipendijní pobyt ve Wolfenbüttelu, kde v knihovně studuje středověké tisky. O Wolfenbüttelu jsem nikdy předtím neslyšel, o jeho okolí, severním předhůří Harzu už vůbec ne. O Harzu jsem měl velmi mlhavé povědomí (hercynské pohoří z tvrdých a „kyselých“ hornin, nejvyšší hora Brocken, něco přes 1000 m). No tak jsem to s pomocí sestry během dvou dnů aspoň trochu napravil.
Severní Německo, oblast zhruba severně od úrovně ČR a západně od Rýna, je poměrně nudné – plochá krajina, zarovnaná a vyhlazená pleistocénním ledovcem. Všude jednotvárné pastviny a borové lesy, sem tam osídlení. Všechno srovnané, seříznuté, posečené. Tak se to aspoň jeví z vlaku. Na druhou stranu širé lány našich nížin nejsou o nic krásnější; severoněmeckým nížinám bych snad přirovnal jižní Čechy, které jsou taky víceméně podmáčená placka a taky jsou relativně neúrodné, porostlé borovými a olšovými lesy a hájky.
Pohoří Harz se zdvihá, i když hodně nevýrazně, skoro přesně uprostřed Německa; je to takový hornatý ostrov uprostřed zmíněné ploché krajiny. Jak se ukázalo, především kulturně je to velmi pestrá oblast, a příroda taky není úplně nezajímavá. Je to téměř „jádro němectví“, území, kam se váže velká a důležitá část německé historie – a samozřejmě taky představ o ní. Začátkem devátého století byl za východofranckého krále a německého císaře zvolen Jindřich I., čímž byla asi na sto let ustavena otonská („liudolfinská“) dynastie, kterou vystřídaly ještě další dvě („salijská“ a štaufská), než post římskoněmeckého císaře obsadil koncem 13. století Rudolf Habsburský (Habsburkové se stali nepřetržitě římskoněmeckými císaři až Maxmiliánem I.). Jádrovou oblastí německých císařů bylo mezi 9. a 12. stoletím (přibližně do Friedricha Barbarossy) právě okolí Harzu. Vznikla zde spousta románských památek: kostelů, klášterů, císařských falcí. Přes pozdější dostavby, úpravy a vylepšení jsou hlavně kostely až didakticky zachovány, i když často asi až díky restauracím v 19.-20. století. My jsme věnovali sobotu návštěvě Goslaru, neděli výletu do Harzu.
Kromě toho samozřejmě Wolfenbüttel, velmi příjemné maloměsto s necelými 50 tisíci obyvateli a význačnou historií. Kromě všudypřítomné hrázděné architektury jsou v centru i pěkné barokní a novodobé (19. století) památky, což činí město bližším naší domácí tradici. Sídlili zde vévodové; August (1597-1666) zuřivě sbíral knihy, díky čemuž je zde rozsáhlá knihovna, do které jezdí badatelé a stipendisté. Mezi knihovníky byli v minulosti i Leibniz a Lessing.
Goslar je skoro padesátitisícové město přímo na úbočí Harzu. Koncem 10. století bylo na přilehlém Rammelsbergu objeveno stříbro, a prakticky dosud se zde a v okolí těží rudy různých kovů. V Goslaru jsme především obdivovali několik kostelů. Nejhezčí z nich byl původně klášterní Neuwerk Kirche, s typicky románskou dispozicí (včetně vysokého, hranatého westwerku) a výbornými detaily v interiéru – nejvíc mě ovšem zaujal uroboros, v brožurkách všude prezentovaný jako „had“ (Schlange). Další pěkný kostel byl St. Jakobi Kirche, který měl na vnější fasádě sochy lvíka a zřejmě gryfa (či nějaké jiné mytologické potvory). Vevnitř krásná bronzová křtitelnice. Na hlavním náměstí je výborná kašna, zajímavá hlavně kvůli drobným detailům – je vidět, že jsme v protestantském prostředí. Goslar je na jednu stranu moc pěkný, výborně zachovalé středověké město, překvapivě velké; na druhou stranu poměrně jednotvárné, pořád samé hrázděné domy stejného stylu, tvaru a velikosti. Všechno pitoreskně malebné, poněkud skromně přikrčené. Udělali jsme i vycházku mimo město, k zaniklému klášteru , do románské krypty (jedné z nejstarších a nejzachovalejších v Německu) jsme se už nedostali – bylo zavřeno.
Druhý zdroj významu města spočívá v tom, že zde stála císařská falc. Ta se mi z celého Goslaru líbila úplně nejvíc. Falc nabyla na důležitosti za Jindřicha III. a IV., kteří zde pobývali nejčastěji a nejdéle ze všech svých zastávek při neustálém cestování po poměrně rozsáhlé říši (zhruba všechny dnešní německy mluvící oblasti plus severní Itálie). Samotná falc se nachází na okraji středověkého města, při valech a hradbách. K její ochraně sloužil hrad Harzburg, pod nímž jsou pěkné lázně Bad Harzburg (jako lázně ovšem až od 19. století). Podobně tomu bylo s falcí v Tilledě v jižním předhůří Harzu, vedle které byl hrad Kyffhausen (obojí dnes v ruinách, případně archeologicky odkrytých základech). (Kyffhausenu se mimochodem dotklo podobné nacionalisticko-vlastenecké nadšení Německa 19. století jako goslarské falce.) Je možné, že Harz fungoval jako „královský les“, podobně jako v Čechách Křivoklátsko, v Maďarsku Piliš a Bakoň a v Polsku Bialowieža – bylo by zajímavé to zjistit někde v literatuře.
Goslarská falc je velký, v hlavní části dvoupodlažní dům s jednoduchou dispozicí kvádru s jednou delší stranou coby průčelní. V suterénu je několik menších, v zimě v minulosti podlahově vytápěných sálů, přičemž větší část patra zabírá obrovský, asi 50 m dlouhý a 15 m široký sál. V průčelí je šest velkých, typicky trojčlenných románských oken, která samozřejmě nebyla zasklena, takže sál fungoval jen v létě. Byl to trůnní a soudní sál německého císaře, hlavně zmíněného Jindřicha III. Když už v Goslaru císařové nesídlili, byla falc používána městem jako skladiště obilí a rudy (díky čemuž se patrně zachovala), než byl kolem roku 1860 „objeven“ její historický význam. Za císaře Viléma I., který se prý považoval za „znovuvtělení“ Barbarossy, byla renovována a upravena jako německý národní památník (včetně dvou bronzových jezdeckých soch Barbarossy a Viléma I. před budovou). V té době už byla většina stavebních prvků jako sloupy, jejich hlavice, polovina průčelních oken, dokonce i staveb jako boční kostel a hlavní kostel Šimona a Judy (pojmenovaný tak podle světců slavících svátek na císařovy narozeniny 28. října) prakticky či zcela zničena.
Stavba ale dosud stála, renovace se povedla a souvisejícím dílem, které mě nejvíc zaujalo, jsou malby pokrývající stěny hlavního sálu. Namaloval je profesor düsseldorfské akademie Hermann Wislicenus s několika pomocníky během 17 let. Byl žákem nazarénů J. Schnorra von Carolsfeld a P. Cornelia, pročež prý malby vycházejí z nazarénismu. Mně to tak moc nepřišlo, naopak mi trochu připomněly pozdější (navíc secesí ovlivněnou) Muchovu Slovanskou epopej, hlavně jako celek monumentálních maleb s nacionálně-historickým tématem. V případě Goslaru jde o propojení slavné středověké císařské minulosti (s pozorností věnovanou hlavně Friedrichu Barbarossovi) se soudobou císařskou přítomností Viléma I., který je se svým synem a hlavními politiky Bismarckem a Moltkem zobrazen v centrálním výjevu. Zahaleno myticko-historickým odiem (postavy atd.). Malby jsou kolísavé kvality, od vyloženě povedených po ne moc přesvědčivé, přesně jako u Muchy. Výjevy jdou od počátků němectví v pohanské době, přes pokřesťanštění Sasů Karlem Velikým (povedená malba), Jindřicha III. (ta se zrovna nevyvedla), Friedricha Barbarossu ve vítězné bitvě u Ikonia (docela OK, něco jako Delacroix nebo barokní inspirace) po zmíněného Viléma a spol. Problém historické malby 19. století je v tom, že ačkoli je obsahově a ideologicky propracovaná (čemuž lze něco vytýkat pouze z perspektivy našeho časového odstupu), formálně je silně ustrnulá. Je jako omalovánka, nejde o žádnou inovaci, spíš o homogenní standard. Pěkně to bylo vidět na zmíněné bitevní scéně – všechno bylo namalováno přibližně stejně podrobně (i když popředí víc výrazně), jaksi strnule a zamrzle. Žádná dynamika. Na druhou stranu, proč ne – třeba to tak má být, vždyť i fotografie 19. století jsou aranžované a strnulé, hlavně ovšem kvůli ještě nedokonalé technice.
Harz – tam jsme se vypravili v neděli. Naštěstí jsme zvolili osmikilometrovou trasu ve směru Altenau-Torfhaus, nikoli naopak. Byly zrovna Velikonoce a na Torfhausu, který je klasickým výchozím místem na Brocken, byly stovky aut, lidí a pár psů. Altenau bylo naopak v pohodě, dali jsme si v místní restauraci (kde pouštěli staré kýče Karla Gotta) kafe a vydali se na cestu jednotvárnou, Šumavu připomínající (hercynská pohoří!), smrky zalesněnou krajinou směr Brocken. Po cestě jsme potkali velmi málo lidí a ještě většinou na straně k Torfhausu. Němci sice rádi sportují, převážně ale ve městě nebo jinak regulovaně, na výlety do přírody jezdí z 99,5 % autem nebo na motorce a pokud vyjdou, tak jen nedaleko svých vozidel. Prostě moderním luxusem zhýčkaný evropský národ, který už moc nechodí.
Nejvýznačnějším místem Harzu je pochopitelně nejvyšší hora Brocken, 1142 m vysoký plochý kopec, převážně zalesněný (stejně jako celé pohoří) smrkovými kulturami. Vrchol je údajně přirozeně bezlesý, což je dáno drsnými klimatickými podmínkami a mělkým substrátem – tvrdé granitové horniny se s kytkami nemazlí. Bohužel jsme až na Brocken nešli, abych mohl tyto informace konfrontovat s reálem – tak příště. Kulturně je Brocken ovšem proslulým místem – za doby reformace se v oblasti konaly čarodějnické procesy, přičemž hlavní sabaty se měly dát právě na holém, kamenitém vrcholu Brockenu. Toho se chytl J. W. Goethe, který na kopec vylezl právě přes Altenau a Torfhaus a inspirován zdejšími scenériemi, zveršoval odpovídající pasáže Fausta. Goethe nebyl z význačných lidí sám, kdo lezl do Harzu – na Brocken vystoupil a zdejší „divokou“ přírodou se nechal inspirovat i H. Heine, z malířů C. D. Friedrich (obraz Hroby antických hrdinů), L. Richter a mnoho dalších, mně bohužel většinou nic neříkajících jmen.